17.12.

Kafe, bulka s máslem, poslední telefonát domů a tradáá.. Ono to tráda zní, jako hup šup na vejlet. Ale když sem zjistil, že mám problém zcela naložene kolo otočit do správného směru - až mi museli dávat řidiči s úsměvem přednost - žádná legranda, ani švanda, ani dudák. Donutit sebe i ocelovou bestii šplhat hned z rána do 4100m, nebylo nikterak košer, ale po hodině a půl se to podařilo a vystoupal sem do přidruženého města El Alto, kterého jsem se bál, jako čert kříže. Mám dojem, že když si tady někdo s něčím neví rady, tak to odhodí na El Alto. Včetně děti, psů nebo milenek. Nechci použít slovo verbež, ale nic jiného mne nenapadá...tedy zatím

To sem ještě nevěděl, kde se ocitnu v průběhu dne. Přes El Alto sem šlapal jako o život, s pocitem, že za městem bude lip. Nebylo. Cesta šla nahoru a dolů,pořád při 40000metrech, absolutně příšerný provoz, potulní psi na mne startovali kde se dalo a pravidelně troubení každého projíždějícího řidiče dohánělo k šílenství. Potřeboval sem nutně pauzu. Na těle i v těle, se mi hlásilo úplně všechno. Kontrolky v hlavě jen blikaly. Zastavit ovšem nebylo kde. Všude vůkol jen planina, hliněné chatrče, prasata podél cest a snad stovky přejetých psů. Nedělal jsem nic jiného, než držel absolutně nejvyšší stav pohotovosti, neboť řidičům sem byl naprosto ukradený. Tlačili mne co nejvíc do pomyslné krajnice, vstříc všem kanálům, zdechlinám a kamení...když mi na závěr vylila quechuanska diva pivo za jízdy z kamiónů přímo do ksichtu, měl sem po náladě. I když, třeba to byl nějaký rituál a měl bych se tetelit štěstím. Usednul sem tedy do škarpy a prožíval extra velikou křížovku. Chvíli jsem tlačil, chvíli jel a po pěti minutách musel znovu usednout na kamenou zem.

Jako fata morgana zjevila se jediná restaurace na trase. Objednal sem si polévku, pivo a café. Kombinaci numero uno, když je ouvej. Netušil sem ovšem, že pojem polévka v místní pampĕ znamená, že zastřelí kuře, naškrábou kýbl brambor, rýže pytel...a zaleje se to něčím. Snědl sem to, ale pohled na mne musel být jako za války. Tělo naštěstí chytilo nový šmrnc a těch padesát kilometrů do Putucamay jsem tak nějak doštrachal. Našel sem si hotel za zhruba 70 korun a padnul na postel jako po maratónu. O teplé sprše se mi může zdát, prý bych musel dát vědět dva dny dopředu aby zapnuli vodu. Dveře do pokoje se mi zavírají ohnutým hřebíkem a hoteliér to vychytal, neboť si tu nechal vystavět malou halu na všelicos. Dole v recepci tedy stojí místní frontu, aby mohli hrát na všelicos. Je to absolutní top kultura, neboť by tady měli jinak na výběr leda sledování wrestlingu, nebo odchod s kozama na pastvu. Vydal sem se tedy do města, dá li se tato šílenost tak nazvat a u místního piva přemýšlím, jak je možné, že každý přejetý pes, kterého sem dneska tak tak objel, se zubil. Vypadalo to, jako by to bylo něco extra srandovního, být přejetý autem jako pes. Jsem sám zvědav na zítřejší etapu. Buď si tělo zvyklo, nebo mne vykouří repete. Ale já se nedám tak lehce. I když,....psychika je fakt ludra ...