Dřina, dřina, dřina…

..s úsměvem, popřípadě tikem ve tváři. Asi tak dalo by se shrnout moje rychloputování přes čtyři kopce na pomezí Rakouska, Švýcarska a Itálie v pěti dnech. Ostatně, nechápu, proč vpisuji slovo „ dřina“ třikrát za sebou. I Lászlo Gajdár který má jen dvě třídy a tvrdí, že umí létat  - by mi odvětil, že je logické, že to bude dřina, když pojedu s kolem „na těžko“ do kopců, z nichž dva mají bezmála tři tisíce metrů. Tudíž, co jsem čekal?? Možná jsem čekal zázrak od svého nového oře Salsy Fago, který má na rámu napsáno ikonické : Adventure Bike. Neboli, že mne nenechá ve štychu, až nebudu vědět kudy kam a budu spíše couvat či tlačit. Prostě, že na kole objevím tajnou rychlost, která mne popožene dopředu.

  To mi připomnělo příhodu z dětství, kterak měl náš Fiat 125p pod volantem díru. Nebyla to jediná díra na polském Fiatu. Fůra jich byla v oblasti blatníků, částečně i v podlaze. Ovšem díra pod volantem, to byla třináctá komnata pro dětské oko. Když sem se poptal otčíma, ten lakonicky odvětil.. „tam máme zaplombovanou pětku“. Otec byl frajer. Mohl v klidu přiznat, že prostě nechtěně urval páku od světel, ale on raději pro moji dětskou dušičku vytvořil bajku. Kdykoliv poté, když nás předjíždělo jakékoliv auto, koňský povoz či pošťačka na kole.., ..prostě kdykoliv poté jsem již věděl, že kdybychom neměli zaplombovanou pětku – tak jsme jim to natřeli. Vytvořil se z toho kult. Vzpomínám, jak se otec při cestě do Olomouce pokoušel předjet jiné auto. Věděl, že na to potřebuje volný levý pruh v délce zhruba třinácti kilometrů, a že dá-li bůh tak v obci Krčmaň bychom mohli mít soka již po pravoboku. Tehdy se na mne otec podíval a řekl: „mám to odplombovat“ ?? A já se tak strašně těšil, že ucítím rychlost světla, nebo alespoň že zafouká vítr. 

   A takovouhle tajnou a zaplombovanou rychlost čekal sem na svém novém kole. Chcete slyšet pravdu?? Žádná tam není. Tudíž není potřeba se rozepisovat, jaké to je – stoupat s divokým ořem na Timmelsjoch, Stelvio, Umbrail či Reschen pass. Stačí pár postřehů: stoupání na Timmelsjoch začalo ráno a končilo na večer. Při 15 procentech sklonu a průměru 5km/h se mne přestaly bát i srnky a v klidu požíraly u cesty travnaté bifteky. Na kultovní Stelvio jsem byl již psychicky připraven, ovšem když mi začali číslovat zatáčky a já tak věděl, že do cíle zbývá již jen 45 zatáček – byla psychika opět v řiti. Příroda a hory naštěstí vytvořily dokonalou kulisu zapomnění, stejně jako zjištění, že mám-li při stoupání kopec po levé ruce – jedu rychleji. Tohle zjištění mne tak zadumalo, že jsem vrchol Stelvia málem přejel (haha). Z ostatních kopců se poté staly pouhé vlnky na mapě (opět haha) a já tak mohl po pěti dnech v kempu nad Innsbruckem rekapitulovat.

  Zatěžkávací zkouška dopadla na trojku: Tělo poslouchá, vůle a psychika taky, táhne achilovka, končím s ježděním v cyklo-kraťasích, neboť prdel je při stoupání na maděru a velikost opruzenin připomíná plastovou kartografickou mapu Tater, kolo a příslušenství  - tam je řada nedostatků, vybavení pro život včetně stanu  - na jedničku. Vaření - na trojku. Jen pro představu: Jako závěrečnou večeři ukuchtil sem si před stanem špagety s tuňákem, do toho vsypal gulášovou a hráškovou polévku z pytlíku, nakrájel sýr, jablko a mrkev na jemno,to celé zaprskal zbytkem majonézy a zapil teplým iontovým nápojem z cykloflašky. Nenašel sem odvahu vhodit do této laskominy dvě játrové paštiky – byť bych zajisté vytvořil něco na bázi provensálského paté!

  Bylo to výživných a dobrodružných pět dní. O jedno z dobrodružství se postarala liška, která si přišla ve tři ráno do stanu pro celou půlkilovku musli, ale nechala mi alespoň jogurt. Po kanadské anabázi, kdy mi liška odnesla ze stanu celý chleba a já pak celý den požíral jehličí a ostružiny musím konstatovat, že lišky jsou ty největší mrchy a rád bych jim vyhlásil válku.Tedy pokud to nějaká liška vůbec čte. To největší dobrodružství ovšem zajistily České Dráhy. Pokus zakoupit lístek pro sebe a kolo na trase Přerov – Innsbruck a zpět, byl vyhlášen mezi pět nejodvážnějších pokusů v historii Českých Drah.

  Závěrem bych chtěl zmínit pro mne úsměvnou story o tom, kterak sem se rozhodl posvačit na lavičce, ovšem nevšimnul sem si, že lavička přísluší k rakouskému Domovů důchodců. V mžiku jsem byl obklopen seniory všech barev a vyznání, kdy mne dámská část populace krmila, masírovala a hýčkala mé sebevědomí, zatímco mužská část odložila berle a pokoušela se zvedat nad hlavu moje kolo jako důkaz neutuchající mužnosti a síly. Dej bůh, abych byl jednou na pokoji s podobnou partou fištrónů.