A je to tady..

..tě bůh, dalo by se říci. Důležitý krok je za mnou. Tedy druhý důležitý. Ne…, třetí důležitý krok to je. Tím prvním bylo vůbec cestu naplánovat a vnuknout ji mozku. Druhým bylo oznámit to Pajině a šéfovi v práci. Tím třetím krokem je nákup letenky. Cesta tedy dostala jasnější obraz, neboť letenka určuje jako start mé cesty bolivijský La Paz a byť skončí mé putování v Ushuaii -  samém to cípu Jižní Ameriky – stejně se musím jakkoliv dopravit do pět tisíc kilometrů vzdáleného Buenos Aires, odkud mi poletí letadlo domů,….domů…, zní to mile. Cesta má tedy nový tvar, rozměr a okraje a započne 10.prosince. Mapka trasy se bude muset nově upravit, neboť osud i letenka mi postavily do cesty avizované Altiplano alias náhorní plošinu ve výšce nad 4000 metrů ( viz Novinky z 21.5 ).

Začít cestu v La Pazu – nejvýše položeném městě světa je snem každého idiota. Přílet mám ve dvě ráno, což je dobře, neboť v tu dobu mají místní gangy již vystřílené zásobníky a z hor se začínají stahovat prodejci koz a foukači do píšťal, které tak dobře známe díky jejich křepčení před každým Priorem. Četl jsem postřeh jednoho cestovatele : „.. první, co člověk v La Pazu po východu z letiště pocítí, je absolutní nedostatek kyslíku, který každého srazí k zemi, …a to málo, co lze dýchat navíc neskutečně smrdí“. Tato informace mne nevyděsila, nýbrž potěšila. Stejné pocity totiž prožívám při ranní návštěvě pokoje naší Amálky. Mám prostě malý La Paz doma v podkroví. Budu-li usínat do odletu s její plínkou na obličeji a zlehka se na dobrou noc přiškrtím provazem – bude lehce na bojišti. Možná budu první turista, který projde dveřmi z letiště a zvolá „Ej chuchu" . Aby to nebylo málo, mám ještě mezipřístání v peruánské Limě. Nevím, proč to nazvali „ mezipřistání“ , když tam mám trčet skoro 20 hodin. Za tu dobu by zvládnul Jan fake watches Kašpar jeho slavný let „Velká Chuchle – Mělník“  otočit čtyřicet sedmkrát. Tohle je ovšem jiná káva –  musí se čekat. Koupím si Limské hospodářské noviny a počtu si, kterak si limani v Limě žijí. Počkám a nebude mi to vadit. Budu totiž jak říká Wabi Daněk alias Jack Kerouac „On the road“.

  V této situaci mi občas připadá vtipné, co by se stalo, kdybych nemohl cestu uskutečnit. Ať už z finančních důvodů, nebo kdyby chtěl u mě doma strávit vánoce třeba Dalajláma – což se neodmítá, popřípadě byl vyšetřován policií jako oběť stalkingu nešťastné fanynky Běty. Co bych asi udělal? Byl bych asi první Čech, který kdy letěl do La Pazu nakupovat na vánoce. Koupil bych tam stromek, pro Amálku palčáky,…Pajině asi parfém z extraktu traktu lamy a šel bych stopovat směr Buenos Aires.

  Takhle ale nehodlám přemýšlet. To je demoralizující. Do odjezdu ještě daleko, fůra práce přede mnou. A nejdůležitější je trénink. Zátopek to říkal. Proto přikládám fotky z poletování po Krkonoších, Beskydech i Jeseníkách, neboť tyhle kopce s pivem za dvacet svět nenabízí.

  A po tom šlapání si tedy k tomu pivu sednu a objedu u něj celý svět….kecama. Není trénink jako trénink!