12.2.

Svým příjezdem do Puerto Natales ..jsem pravděpodobně nadobro pohřbil své letní oblečení na dno cyklobrašen. Mám tušení, že blízkost oceánského fjordu, otevřenost prostoru a celková poloha místa otevřela ďáblovi dveře. Probudilo mne třepání stanu a zprvu jsem nevěděl, zdali se stan třese větrem, nebo tím, jak se klepu zimou. Jelikož jsem na sobě měl veškeré oblečení, tak jsem raději zvolil větrnou variantu, abych se uklidnil. Oblékl jsem pro jistotu ještě další kalhoty na kalhoty a vyrazil časně do města na nákupy. Byla přede mnou dlouhá, 250 km houpavá cesta do Punta Arenas. Dle informací to měla být záležitost jeden a půl dne, neboť vichřice tady vane pravidelně ze západu, tudíž pomyslně do mých zad v délce 140 km. Pak se mi cesta zlomí na jih, no i tak vichr zlehka využiju. Tahle informace mi dodala klidu a pohody. Tudíž jsem v rámci nákupu koupil 4x dulce de leche, špagety a broskev. Zbytek dokoupím v Punta Arenas za maximálně dva dny. Coural jsem po městě a co nebylo přivázané, lítalo kolem mé hlavy. Vichr ohýbal stromy a já nasliněným prstem kontroloval správnost jeho směru. Od oceánu přikulhalo mrholení, tudíž jsme byli kompletní a mohl jsem vyrazit.

Cesta počala šplhat nad město a já počal s režimem vysvlékání. Rukavice, čepice bunda, kalhoty... vše šlo dolů a tradičně zase nahoru podle profilu cesty, která vůbec nebyla tak jednoduchá, jak se zprvu zdálo. A pak přišla zničehonic tragédie, neboť vichr odešel pravděpodobně buď na oběd, nebo do jiného státu. Rozprostřelo se pouze ticho a zatažena obloha.... a bylo po výpomoci prince Větrníka. Rozprostřela se přede mnou absolutně nudná krajina. Nejnudnější za celou moji cestu. Byl jsem absolutně v nesnázích. Kilometry se táhly jako sopel, nebylo na co koukat, co fotit a cesta měla takový houpačkový profil, že jsem se bavil pouze odhadem "kolik že je asi kilometrů do protější zatáčky, kterou vidím na obzoru?" Tahle hra mi ovšem nevydržela dlouho. Mám tak špatnou paměť, že jsem si nemohl v dané zatáčce na obzoru vzpomenout, kolik že jsem na počátku tipoval. Nebylo kde se najíst, kde vzít vodu, kde odpočinout. Jen pastviny a pastviny a nekonečný plot kolem cesty. Celý úsek cesty byl vlastně lemován jen pozemkem farmy, která měla vjezd označen honosným jménem majitele, pak pár budov, stáje... a nekonečný plot. Když jsem míjel vjezd do farmy El Creek, schválně jsem si změřil, kam až sahá její plot. Bylo to 70km, pak dále pokračovala farma jménem Ivan! Nedokázal jsem to pochopit, ani spočítat. Jedna z tisíců estancii - neboli farem El Creek má pozemek 70km podél cesty a možná dvakrát delší do vnitrozemí. Kolik tam šmatle ovcí? krav? koní?.., kdo opravuje ten plot?.. kdo se o to všechno stará? Kde jsou všechny ty svetry z ovcí vlny? Podle mně, když se k majiteli dostane zpráva, že se mu otelila v rohu kráva, tak než tam dojede je z telete taky kráva. Slyšel jsem, že nejdelší plot farmy kolem cesty je v Argentině kolem RN 40 a má 3700km. V Grygove by vyráběli pletivo na takový plot šest let na dvě směny. Když sem přišli na počátku minulého století první emigranti převážně z Chorvatska a Holandska chovat ovce, byl okamžitý rozmach tak veliký, že se tu páslo na nekonečných větrných planinách přes tři milióny ovcí. Tři milióny! A tak je tomu asi i dnes. Šílenost, nedohlednost, tvrdá robota, bláznovství... a funguje to. Ale nefunguje to pro někoho, kdo to drtí na kole. Čumění na plot, pastviny a bečící ovce oko nenakrmí. Naštěstí mne vyrušil z usínání dřevěný pomník Ježíše v obrovské velikosti, stojící u cesty. Byl to hold věnovaný chorvatskou komunitou Dražko Maričovi, který zde sloužil jako patron a zakladatel ovčího impéria. Pěkná práce, .. Ježíš vypadal jako Lennon a zajisté by z toho měl Dražko radost. A možná i Lennon. replica uhren

Jediná možnost k zastavení na trase byl zájezdní hostinec , narvaný po střechu američany. Většina se vyfotila s mým kolem a chilskou vlajkou,... Tedy do té doby, než sem jim vysvětlil, že je to vlajka česká a že máme pouze shodné barvy. Říkali "Oh, Yes" a mysleli si "Oh,no".. V podvečer jsem se vyhoupnul na náhorní plošinu a s úsměvem sledoval veškerý porost a stromy, neboť vše živé bylo vymodelováno větrem pouze na východ. Bylo úžasné vidět celý les nakloněný na jednu stranu. Je docela možné, že i místním chlapům rostou vousy našikmo a možná tu i všichni chodí našikmo. Bůh ví. Vichr je prevít! K večeru jsem dojel do osady Morro Chico a při hledání místa na stan jsem v jedné dřevěné šopě našel stan a v něm dva cyklisty z Argentiny - Naďu a Josého. Zakončili post na vysoké škole výletem na kole a užívali si to plnými doušky. Jelikož byli zodpovědní, tak šli spát v devět a nechali mě před stanem máchat klapačkou, dokud jsem nepochopil,... že v Morro Chico mě již nikdo neposlouchá...tak na kutě. Alou!

replica watches www.topwatchesstore.com