3.2.

V noci začalo pršet.. ..a ráno to nevypadalo o nic lépe. S vědomím proměnlivosti jsme vyčkávali ve stanech a dočkali se. Bylo ještě hůř!.. I tak jsme vyrazili na plánovaný výšlap na ledovec. Cesta vedla ostře nahoru a já měl co dělat, abych to neotočil... ostře dolů. Spal jsem možná tři hodiny a měl jsem natolik špatné sny, že mě to rozladilo do extrému. Čím víc jsme se blížili k ledovci, tím více o sobě dávalo slunce vědět... a nahoře jsme dostali slunečné pohlazení naplno. Všichni jsme si posedali tak nějak o samotě, každý sám za sebe a čučeli na ten zázrak přírody. Já to prostě nechápu... V Evropě kvůli tomuhle pohledu jede člověk na tři místa a vystojí frontu a tady jsou ledovce asi jako kamení u cesty. Přesto dokáží vyrazit dech i otrlému. A tak jsem čuměl na tu nádheru a uvědomoval si svoji malost... a taky to, že mám hlad jako hovado.

Odpálil jsem to tedy dolů, zpět do base campu, rozloučil se se zbytkem úžasné party a vyrazil do světoznámého argentinského městečka El Chalten, které slouží jako základna pro všechny kdož putují k ledovcům argentinské patagonie. Cesta k městu byla monumentální. Jak v tom, co se mi tyčilo nad hlavou, tak ve fázích počasí, které se střídalo s pravidelností třech minut a já se neustále oblékal a vysvlékal... a připadal si jako v kabince u Kenvela. A co víc? Příroda mi nadělila extra čumendu a nahrála mi do cesty originál papoušky! Prostě mi jen tak lítali nad hlavou a ječeli...jako zelení papoušci. Evička po mně chtěla fotky cizokrajných zvířat a ne krav, koz a prasat. Bohužel, nic cizokrajného tu není... s výjimkou ptáků. A na ty nemám foťák! A házet šutrem si mi po nich nechce!... Tak já jsem viděl papoušky, ach joooo! Po třiceti kilometrech se se mnou národní park rozloučil a do města jsem dojížděl v rovném korydoru... a v něm to přišlo.

Proslulý patagonský vítr, který mě má odteď provázet až do cíle. Byla to taková rána, že jestli doteď foukalo... tak teď nechal pán bůh otevřená i okna do průvanu. Šlo mi to do zad a na tachometru jsem měl na kamení bez šlapání v mžiku čtyřicítku..., ale pak najednou rána a dostal jsem to z boku... a byl jsem ve škarpě. A tak přesně dvakrát. Nebyla vůbec šance to ukočírovat. Byl jsem šťastný, že sem se zavřel do kavárny ihned při vjezdu do města a mohl se tak přes okno dívat na ten fukéř, požírajíc teplé a teplejší a nejteplejší jídlo... Usoudil jsem, že nemám na to, abych se potýkal s větrem bez jídla, bez spánku a v mrholení.. a našel si místo v kempu. Po dlouhé době v civilizaci a ještě k tomu plné turistů a mladých lidí.... a jídla. Miluju to tady. Fakt že jo... a proto? Jde se znova na jídlo!