21.2.

Na betonové podlaze posilovny.. ..se mi nespalo zrovna dvakrát dobře. Vrtěl jsem se nad ránem jako kvočna. Otázkou zůstává, zdali jsem nespal dobře z důvodu možného chrápání. Při posledním spaní s Pierrem u Cerro Castillo mi totiž Pierre na moji otázku: jestli má fotku kondora? odpověděl,Audemars Piguet Replica Watches že ne, ale že si v noci nahrál řev medvěda. Ihned jsem věděl, co má na myslí a raději jsem se od té doby vyhýbal spaní v kolektivu. No a teď nás spalo v místní pekárně na podlaze šest. Ovšem pozor! Chrápali všichni, tedy kromě mě...neboť já byl raději vzhůru, abych nebyl v chrápající partě. A jako naschvál mne za to ráno nikdo nepochválil, nikdo si toho nevšimnul.. prostě zase jsem byl outsider, neboli autsajdr. Moderní je prostě chrápat! Toho se budu držet, pokud chci jít s dobou.

Pierre s kamarády vyrazili směrem k cíli již v sedm, což jsem obdivival. Já se ještě v devět válel po podlaze ve spacáku a snažil jsem se najíst nasáváním vůně z pekárny, která se dostávala dolů do naší ubytovny. Problémem bylo, udělat z vůně v puse kuličku a polknout. To prostě nejde. Ze vzduchu kuličku neuděláte. Raději jsem tedy popadnul dulce de leche a vyrobil café. V dané chvíli začal venezuelan Romulo cvičit přímo přede mnou "pozdrav slunci" a jógu. Hodinu! Chápete? Hodinu se před každým výjezdem rozcvičuje. Bylo to velkolepé a mohutné. Jak nasával vzduch, jak držel tělo, jak ohýbal všechny partie do různých klikihaku... a soustředěné bez mrknutí oka (Romulo má totiž jen jedno oko, fakt!) zíral do prázdná. A proti němu jsem seděl já, hubu zamazanou od dulce de leche, cintající café a čumící jako zajíc do liščí nory. Bylo jasné, že to Romulo nevdrzi... a taky že ne a slušně mě poslal.... do pekárny! A tak jsem šel.., hlavně abych potkal majitele, se kterým jsem se zvěčnil na foto, poté s francouzi a zbytkem nocležníků na foto, s paní co vyrábí koláče na foto, s místním psem na foto, s půlkou vesnice na foto. Zbývalo jen osedlat kolo a vyrazit na poslední etapu. A najednou to nějak nešlo. Seděl jsem v parku a nedokázal jsem se přinutit šlápnout do poledních 102 kilometrů. Pojídal jsem koláče a rekapituloval, ale nekapituloval.

Cesta se vinula kolem nádherného jezera Fagnano a tlačila mě víc a víc do nitra hor. Lítala nahoru dolů a poskytovala úchvatná panoramata. Okolí působilo naprosto drsně a počasí s parou u huby to ještě podporovalo. Blížil jsem se opravdu ke Konci světa. Ten dojem visel přímo nad hlavou. V půlce přišlo poslední stoupni na mé cestě - passo Garribaldi se skvostným výhledem na jezero. Bylo vtipně, že mi paní na jedné z vyhlídek za stoupáním gratulovala k přejetí And. Moc jsem tomu nerozuměl. "Který přejezd máte na myslí?" ptal jsem se ji... No přeci passo Garribaldi, odpověděla. To mne pobavilo. ten hrbol na cestě s výškou 420m byly Andy? Bože paní, já přejel Andy na cestě šestkrát, jak jsem měl vědět že tohle holčičí prso na profilu mapy je konec pohoří?!

A poté šla cesta skoro pořád dolů. Záhadně zmizely podél cesty cedule s počtem kilometrů do Ushuaia. Pravděpodobně pro to, aby se ti, pro než je město cílem měsíčního i ročního putování, nevyvraceli na trase, případně se nepočůrávali štěstím. Začalo poprchat, vítr byl celý den zavřený v ohradě, hory byly pocukrované čerstvým sněhem a teplota lechtala šestku na teploměru... hodiny ťukly na pátou,... když vyletěl jsem z pravotočivé zatáčky a přede mnou se zjevily dva kamenné sloupy a na nich název USHUAIA-Welcome. Cíl...., bože cíl... dokázal jsem to. Do města bylo dle navigace ještě 6 kilometrů, no příjezdovou slavobránu postavili raději tady. Nechtěli mít pravděpodobně plně město brečících cyklistů, motorkářů, batůžkářů, dobrodruhů ze všech prdelí svět. Ať se prostě vybulí a vysmrkají za městem a dolů do City dorazí rozjuchaní. Což byl skvělý nápad. I já se tedy rozněžnil, dosmrkal a nadělal bezpočet fotek, které by měly jednou mé dceři dokázat, že ten "starý, bezzubý, pořád něco drmolící obejda, co si říká otec" byl kdysi švihák a pako v dobrém slova smyslu. Vyrazil jsem tedy k městu s hlavním problémem. Kde zůstanu na dobu do odletu. Šest noci ve stanu nepřicházelo v úvahu, to bych zmrznul. Byl podvečer a v mrholení mi hlava vůbec nepálila. Síče jsem byl v cíli, ale největší problém tím právě teprve nastal. Jel jsem v koloně aut, když mne najednou malý Fiat předjel, zabrzdil, vystoupila sympatická dáma, objala mě se slovy "vítejte v Ushuaia, máte ubytování? Určitě ne, pojeďte za mnou, je to jen kousíček... no honem, pojeďte". Byl jsem zmatený. Ačkoliv jsem auto pronásledoval, v duchu jsem si připravoval děkovnou řeč, že děkuji, ale nemám moc peněz a budu raději ve stanu... blablabla. Bylo jasné, že dáma bude mít penzión a po cestě našla usmrkaného smrdícího zákazníka, kterého utáhne na nudli. Fiat ovšem zastavil v nádherné čtvrti domů schovaných v lese, přiběhli dva psi a sousedé zvedli ruku na pozdrav. Pak vystoupila ona - Cecilia .... a posadila mne do nádherné kuchyně. Bez vydechnutí mi vysvětlila, že její soused putoval minulý rok do Santiaga de Compostela jako poutník na kole. A když ji po návratu vykládal vzrušeně o tom, kterak tam k sobě byli všichni laskaví - rozhodla se i Cecilia pro něco takového. A ve chvíli, když ji to přišlo na mysl, zjevil jsem se před kapotou já. Cecilia mi ukázala své děti a pevně věřila, že stejně dobrý osud by potkal je, pokud by projížděly na kole Přerovem (ach nevím, drahá Cecílie... tohle bych nezaručoval :-). Dostal jsem k dispozici pokoj, ručníky, ledničku... a nakonec klíče od domu. Příkazy : nedávat psovi zeleninu, opravit kliku u dveří, za ušetřené peníze za ubytování nakoupit dárky Amálce..... a hlavně UŽÍT SI ŽIVOT! Poté sedla do auta, zamávala... a byla v trapu.

Je potřeba něco dodávat? Seděl jsem poté v kuchyni bez hnutí snad hodinu a štípáním se snažil probudit. Tohle přeci nebylo možné! Cecilia najela na moji cestu na kruhovém objezdu z města a vyjela z hlavní cesty k domů po dvěstě metrech. Měla dvě stě metrů na to, aby mě potkala na cestě! Já před kruhovým objezdem zastavil, abych nafotil přístav. Asi na pět minut. A pak jsme nezávisle s Cecílií vyrazili v jeden moment na kruhový objezd...

Bůh existuje a jemně mi tak špitnul do ucha... "Vítej v cíli ogare..."