20.2.

Odjel jsem bez rozloučení.. ne snad, že bych byl nezdvořák, ale moje hostitelka spala. Spal i její synek, a tak ve chvíli, kdy kvikla desátá - kviknul jsem i já dveřma. Opouštěl jsem město Rio Grande se smíšenými pocity. Nikterak mi nepřilnulo k srdci. Ostatně ani nemělo čím. A to jsem si jej prošel zleva nahoru a doprava a rovně.. nic, prostě nic. Optal jsem se na zajímavosti v informacích a Breitling Avenger Replica byl jsem udiven, že je Rio Grande Mekkou rybářů z celého světa, neboť místní řeky i moře dávají v šanc ty nejlepší lososy všech druhů, barev a vyznání, což dokazuje i obří socha lososa při vjezdu do města. Dále jsem byl upozorněn, že Rio Grande sehrálo před třiceti lety klíčovou roli při válce Argentina vs Anglie v boji o Malvínské ostrovy. Zde měla totiž Argentina svoji základnu, své stíhačky, své bary a stádo prostitutek.. Jen tak se dá vyhrát boj!

Měl jsem dost času včera prostudovat všechno, neboť po noční pařbě se moje hostitelka Daiu odebrala na kutě a jelikož byl její dům 1 + 1/2 a to vše bez dveří, raději jsem chodil po městě a vysedával v kavárnách. Než se ovšem Daiu odebrala do věčných lovišť, prodiskutovali jsme cenu za dvoudenní ubytování. Nechtěla peníze, neboť prý ráda pomáhá. Ani se jí nedivím. Ve dvaceti letech, s čtyřletým synem a ještě po rozvodu.. to je člověk pomoc sama. Navrhnul jsem jí, že nechce-li peníze, uvařím pro ni jídlo. A fakt jsem se vyšvihnul. Koupil jsem obrovský steak, rýži.. a mrkev - abych tomu dodal barvu. A navrch červené - laciné.. zas tak skvělé to bydlení nebylo. Snažil jsem se pracovat v kuchyni jako myška, abych Daiu neprobudil.., ale byl jsem spíše jako slon v porcelánu. Dát rýži do vody jsem ještě svedl a pokaždé, když se z hrnce začalo kouřit - přilil jsem vody, aby jí tam zbytečně necintalo moc. Horší to bylo se steakem. Nebyla pánev, tak jsem to hodil do hrnce.. a tam asi dělám chybu. Do oleje jsem tradičně naházel cibuli a na to hodil maso. Ovšem než se maso vůbec udělalo z jedné strany, tak cibule již byla černá a hrnec hořel. Bral jsem to jako daň za cibulové aroma, které masu dodá vitalitu. Došlo mi, že bych měl maso něčím posypat. Sůl bych našel, ale pepř..? Nemohl jsem najít pepř. A steak bez pepře je zhovadilost. Prolezl jsem celou kuchyň a konečně jsem pepř našel. Jen mi nešlo do hlavy, proč si do něj háže Daiu korále. Maso jsem důkladně okořenil a vše naservíroval tak, abych hostitelce vyrazil dech. Dvacetsedmkrát jsem s ní zatřepal a donutil ji posadit se ku stolu. Daiu si zapálila cigaretu a s chutí se pustila do jídla se slovy, že nic lepšího nejedla. Oh, to chápu. Dát maso na plotnu a rýži do vody - to chce fištróna! Optal jsem se Daiu, jestli nechce víc soli nebo koření.. a ona na to, že nesnáší pepř, že jej ani nekupuje. NEKUPUJE!? ...KURVA! ..popadnul jsem dózu s údajným pepřem a ukázal jí to a Daiu jen ospale odpověděla "to vrať zpátky, to je písek z pláže z Buennos Aires když jsem tam byla se starým"... Šmarjaaaaaaa, Daiuuuuu.. nejez toooooo! Deset minut jsme poté seškrabávali nožem povrch masa a já nedokázal pochopit, jak je možné, že jsem to nepoznal, když jsem to předtím olizoval. Sice to křupalo, ale bral jsem to jako Nové koření...že si ještě "nesedlo".

Tak tohle všechno mi lítalo hlavou, když opouštěl jsem Rio Grande na stokilometrový úsek do vesnice Tolhuin. Zpočátku byla cesta nudná a vedla podél moře. Pastviny a pastviny, otevřené plochy a nikde nic. Vítr se utišil na minimální hodnoty a bylo dobře. Po dvou hodinách doprotivky zastavilo auto a vyběhnul z něj švýcarský pár Tonny a Maria, se kterými jsem se na cestě potkal snad desetkrát a kteří to vzali autobusem před týdnem do Ushuaii, neboť tam na ně čekal otec s autem, aby jim usnadnil cestu do Buennos Aires. Slíbili, že pokud mne potkají, tak mne přejedou.. A tak se i stalo.. a místo přejetí mne zahrnuli čokoládou. A za chvíli budou doma.. však já taky!

Po čtyřiceti kilometrech se cesta zničehonic dostala po dlouhé desetidenní pauze zpět do lesů a kopců a bylo zase na co koukat. Hlavně na větrem ošlehané stromy, naprosto poseté plaménkovou liánou, které se říká "vousy starého námořníka". Tady byly stromy tak vousaté, že by se měly holit. Což strom ale nemůže, bo nemá ruce.. chápete. Potkal jsem na cestě svůj milovaný francouzský pár, jedoucí na lehokolech značky Azub, svého francouzského kolegu Pierra a ještě další kluky.. a všichni jsme shodně pelášili k jednomu cíli - do pekárny v Tolhuinu. Každý, ale opravdu každý cyklista jedoucí Jižní Ameriku zná pekárnu v Tolhuinu a to z důvodů, že kromě nejlepšího pečiva a zákusků na Tierra del Fuego nabízí cyklistům a pěšákům ubytování zdarma a ještě vám donesou mísu koláčů k dobru. Nikdo neví proč a jak.. Ale pekárnu již zmiňuje i Lonely Planet, tudíž je adresou vyhlášenou. Když jsem dorazil do Tolhuinu já, nemusel jsem ani moc hledat. Hned mne odchytil muž pojídající koláč a řekl "pojď se mnou".. postavil jsem se na dvorek pekárny a majitel do mě hned nacpal dva koláče,bestpanerai.com popadnul mi kolo a dal mi k užívání vytápěnou posilovnu se vším všudy včetně kuchyně. Do hodiny dorazili ostatní a tak jsem seděli venku na pytlech s moukou a diskutovali o zítřejším dni. Bude těch 102 kilometrů do Ushuaia opravdu posledních? Bude stát vichr na naší straně?.. Budu moct zítra zařvat "bingooooo, je to domaaaaa" a poté se vyvrátit na náměstí v Ushuaia jako běžec prolétnuvší cílovou páskou? To nevím.., ale ví to zelený Raul. Tudíž si musím počkat!