19.02.2013 | 19:29

18.2.

Joooooj,.. ..nebylo to až tak super tvrdé spaní. Ono, ustlat si na železném roštu staré postele v boudě bez dveří permanentně bičované vichrem,... to není zážitek z Intercontinentalu. V noci jsem musel párkrát doupě opustit a vydat se do vichru, neboť se mi zdálo, že se snaží procpat dovnitř liška. Samosebou ne Pavel Liška, ale zvíře liška. Ty potvory jsou schopné mi rozkousat kvůli chlebu brašny,.. ale možná jim voní i něco jiného. Možná moje ponožky? Nebo moje tekuté mýdlo vytvořené dle mého receptu. Něco na způsob Wash and shoulder čili dva v jednom. Já totiž používám "deset v jednom". Pokaždé, když zjistím, že na záchodě je tekuté mýdlo, tak si donesu svůj flakón a pětkrát si zmáčknu. Takhle navrstvená mýdla z různých lokalit nádherné voní, pění a mají neurčitý odér na způsob "vůně našich hajzlů". Co se dá dělat, šetřím peníze na ubytování v Ushuaii, neboť se obávám, že doba na spaní ve stanu je za mnou.

Vichr bičoval moji boudu od brzkého rána a já stále kontroloval, zda-li fouká správným směrem. Musel jsem se ujistit, že mám všechno řádně připevněné a že jsem nic nezapomněl, neboť ve chvíli, kdy jsem dotlačil kolo na cestu, mi vichr okamžitě strhnul řídítka a kolo se rozjelo samo. V mžiku jsem měl na computeru sladkou čtyřicítku a tak to šlo až na hranice v San Sebastian. Měl jsem na sobě dvě vrstvy hader a bůh zaplať za koupené rukavice v El Chalten. Bez nich bych asi pošel. Utratil jsem poslední chilské pesos za hot dog a café a nechal si dát odjezdové chilské razítko do pasu. Slečně úředníci jsem vtisknul úsměv číslo dvacet sedm se slovy, kterak milují Chile a že se jednou vrátím.., což ve všech vyvolalo pocit patriotismu a nechali se se mnou vyfotit. Milé!

Od argentinské hranice se cesta počala stáčet podél oceánu k největšímu městu dané oblasti Rio Grande. Chybělo mi osmdesát kilometrů a modlil jsem se, ať je většina cesty alespoň bokem k větru. Dle hlášení na hranici měl vichr pro dnešek sílu 110km/h a bylo to sakra znát. Cesta podél oceánu nebyla nikterak magická. Podél moře se to hemží ropnými vrty a pravá strana cesty byla pro změnu absolutní pustina, která vichru nahrávala do karet. Prvních čtyřicet kilometrů mě vítr tahal za rameno a při správném natočení to ještě jelo. Pak jsem se lehce stočil a začal boj. Vichr to do mne pral z boku a přísahám, že jsem křičel na plné pecky všechna sprostá slova. Bylo absolutně nemožné vést kolo po pravé straně cesty. Vichr sám tlačil kolo na levou stranu a já tak musel pokaždé zastavit, když jelo auto. Když j,sem pak naskočil že pojedu, než jsem chytil tempo tak vichr se mnou hodil doleva a praštil se mnou na zem... Když to bylo po desáté, nevěděl jsem kudy kam. A bylo hůř. Navigace mi naznačila, že mě čeká úsek skoro proti větru na pět kilometrů. Když jsem se tam doplazil..... přísahám, že hůř mi snad nebylo. Nedokázal jsem ani stát vedle kola a držet jej. Kolo padalo, já sem padal, nohama jsem se odrážel od svodidel, přejížděl z leva do prava, padal na kamení a zase na novo. Nevím, jestli byl horší vichr, nebo pocit, že se člověk nemá vůbec kam schovat, zahrabat, zakopat... prostě nic a nikde. Vybojoval jsem úsek smrti a cesta se počala stáčet k východu, třikrát mi vichr škubnul řidítkama... a pak tradaaa... už v tom zase lítáme a pěkně se vezeme... až do Rio Grande.

Úplně vyplivnutý jsem dorazil na informace, abych zjistil, že ve městě není kemp. Ani se moc nedivím, neboť je to opravdu odporné město a když k tomu přidám permanentní vichr, tak je to vlastně český Kojetín. Naštěstí mi paní v informacích navrhla, že pokud nic neseženu, tak zavolá své dceři a ta mne snad ubytuje. Bingoooo! Aby to nevypadalo vyčůraně, odjel jsem, jako že něco na spaní hledám. Odjel jsem ale pouze do tepla místní hospody, kde jsem si dal k radosti personálu pouze café. Kšeft žádný, ještě jsem jim bral teplo a signál wifi... a to nejlepší se teprve chystalo. Jako ve filmu! Když totiž šel kolem mě číšník s plným platem jídla a pití, nechal jsem v uličce svoji nohu. Mám psát dál? Už už to vypadalo, že to zvládne, ovšem závěrečný přemet, loop vzad a padedé mělo za následek úplnou spoušť. Rozhostilo se absolutní ticho, jen já do toho špitnul "pardon" a běžel rychle ke kase, než mi to naúčtují.

Raději jsem vyzvednul rychle adresu na dceru paní z infocentra a vydal se na periférii. Dcera mne již čekala a nabídnula mi nikoliv spaní na zahradě ve stanu - jak jsem očekával, nýbrž doma v pokoji. Po krátké debatě mi oznámila, že odchází v devět na party a vrátí se nad ránem. Já si mám prý dělat co chci.... a odešla. Dělal jsem si tedy přesně co jsem chtěl, umyl se, nakoupil jídlo, pivo a čučel na fotbal... jako doma pane vašnosto

Skoro by to mohlo mít klidnou dohru, kdyby se ve čtyři ráno nepřiřítilo auto plné opilců. Moje hostitelka se mnou zatřepala a pošeptala mi do hlavy, že teď budou pokračovat u ní doma, tak ať klidně spím. Klidně bych spal, kdyby vše neprobíhalo v mé místnosti! Bylo jasné, že ukočírovat rozjeté Argentince bude na dlouho. V sedm jsem to vzdal a přisednul k nim, v osm tančili na stole a devět odjeli s pocitem dobře vykonané práce. Naštěstí vše proběhlo v klidu, neboť většina osazenstva byli fotbalisté Real Madrid de Tierra del Fuego, který vyhrál místní soutěž. Tudíž samá místní fotbalová celebrita. Když zjistili, že hraju za FC Devils Cisařov jako útočník a že fandím Bocca Juniors (což jsem si vymyslel), stal jsem se rázem miláčkem a musel se fotit s jejich dresy. Ve vteřině jsem poté zůstal v místnosti sám, jen oder z cigaret, trávy, pití, a halucinace.... bůh opatruj mé privátní ledové apartmá ve stanu!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz