19.02.2013 | 11:26

17.2.

Probudilo mě burácení větru.. .. a bušení kapek na okno. Tulil jsem se na zemi do spacáku a bylo mi neskutečně dobře. Mohl jsem klidně nahlas juchat štěstím, že v té slotě neležím ve stanu. Ale nechtěl jsem budit své milé argentince, kteří se váleli na posteli, kterou jsem jim přenechal jako důkaz ryzí české dobrosrdečnosti. Váleli jsme se do desíti a při kávě spekulovali o tom, zda-li má cenu vůbec pokračovat dál. Měli jsme možnost zůstat v pokoji klidně zadarmo celý týden. Já po chvilce váhání a po desátém pokusu spláchnout po sobě kýblem vody na záchodě oznámil, že jedu dál. Argentinci pro změnu zůstávají.. Což naprosto chápu. Jsou to miláčci, nemají ještě svůj byt a dostali nabídku pobývat v teple a zadarmo... a navíc nikam nespěchají. Nadia mi napsala do deníčku recept na Dulce de leche, José pro změnu název nejlepšího argentinského steaku a navzájem jsme si přislíbili, že v Ushuaii na sebe počkáme a půjdeme na jídlo. Mám je fakt rád.

 

Pustil jsem se tedy do boje s nečasem sám. Ostatně myslím, že to mi jde nejlépe. Na nikoho nečekám a nikdo nečeká na mě. Bylo mi jasné, že cesta povede na západ, přímo větru do chřtánu. No po dvaceti kilometrech bych se měl stočit kolem zátoky na jih a jihovýchod a dá-li bůh a pán velkomožný - možná mi bude vítr ku pomoci. Nejbližší možnost k nabrání vody, popřípadě k polibku od lidí byla až po 150kilometrech na hranici s Argentinou. Buď a nebo, hlavně nesmělo pršet.

 

Coural jsem to proti větru krokem. Poletoval jsem po kamení zleva doprava, vichr byl ostrý jako žiletka a po pár chvilkách mě z něj začaly bolet dutiny. Louis, který byl včera naším domovníkem oznamoval, že na argentinském pobřeží se včera vichr rozdováděl na 220km v hodině. Podařilo se mu prý převrátit dodávku i kamión za jízdy, no naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale prý je to tu běžné a každý řidič si na to dává pozor. Tedy, já přesně nevím, jak se na něco takového dává pozor...., ale když to říkal, tak je to asi pravda. Třeba se tu netelefonuje domů manželce naším evropským stylem "miláčku, za chvilku jsem u tebe, pokud se nenabourám", ale "miláčku za chvilku jsem u tebe, pokud se nepřevrátím". Všude chleba o dvou kůrkách, říkává máma. Já měl pro dnešek hlášený vichr 75km/SW. Tohle hlášení tu visí na týden dopředu na všech informacích, včetně ještě důležitějšího oznámení o UV záření, které je tu možná větším průserem, než samotný vichr. 75kmSW byl zabiják, ale před týdnem jsem si to rozdal se 90SW a přežil jsem.... s brekem a natrženou vlajkou na zádi.

 

Po dvaceti kilometrech jsem dorazil k oceánu a tam měl vichr absolutní pravomoc a přednost z prava. Oblékl jsem další vrstvu oblečení a poprvé použil i kuklu. Bylo to sice lepší, ale scházel ještě turbínový pohon na kolo ku spokojenosti. Šlapal jsem podél běsnícího oceánu a očima kontroloval kompas, kterak se mu pomalu točila růžice směrem k jihovýchodu.....východu...už....už. A najednou mne vichr chytnul za rameno a zařval "a jedeeeeem". Na tachometru mi v mžiku naskočila čtyřicítka. Připadal jsem si jako motorkář Béďa. Hlídal jsem si jenom,  kam případně spadnout a kde by to bolelo. Do kopců jsem musel trošku přišlápnout, ale jinak.... balzaaaam! Mít po pravé ruce oceán, po levé ovce, nad hlavou slunce a ekologicky motor v zádech - to je k pláči z radosti.

 

Po sedmdesátém kilometru mi skončil záliv a počala pravá krajina Tierra del Fuego. Nekonečné a rozsáhlé NIC. Jedna farma vedle druhé, bez jediné šance zastavit a případně se schovat. Za celou cestu jsem potkal snad dvacet stromů ..a to ještě zformovanych k východu, u kterých jsem se mohl vyčurat jako člověk. Jinak pusto a prázdno. Pojal mě neklid, kam zalezu do stanu. Bylo jasné, že na téhle rovině nemám šanci stan ve vichru ani vybalit. Natož postavit. Jako zázrakem se po stotřiceti kilometrech zjevila u cesty stará chatrč bez dveří, obrácená proti větru. Uvnitř byl dokonce rám postele a stůl, vše pod vrstvou prachu, ale smeták byl k dispozici. Komu bouda sloužila nevím, no dle nápisů na zdech ji využíval každý druhý osamělý kolemjedoucí... tudíž to byla vlastně malá kaplička.

 

Udělal jsem si pohodlí na železném roštu, večeři s tuňákem, dopil víno ze včerejška a poté začal řešit osobní problém, který mě trápil od rána a který nebyl až tak snadno řešitelný. Kam mám jít na záchod? Možná to zní divně, ale kam? Všude vůkol rovina, ploty, co chvíli jedoucí kamióny, mračna prachu... a hlavně vichr. Nebylo zbytí: UDĚLAL JSEM TO!! A byla to vlastně taková malá životní zkušenost. Zjistil jsem totiž, že ve vichřici nepadá hovínko za vás, ale před vás... což je výhoda, neboť se nemusíte otáčet a kontrolovat. Další zkušeností je: ve vichřici nesložíte papír ani na polovic. Kdo to dokáže, ať s tím jde do varieté nebo televize.. A třetí zkušenost: ryze praktická - na místě zůstává po vás vše s výjimkou papírů. Ten se v mém případě vydal rychlosti 75SW k Rio Grande a mám tak možnost jej zítra najít.... třeba na fasádě benzínové pumpy. Snad ne bože! Dobrou noc z větrné boudy

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz