16.2.

Loď odplouvala v devět .. tudíž bylo nezbytné nechat se probudit v šest. On mi vlastně ten budík ani drnčet nemusel, neboť ve stanu byly přijatelné dva stupně a vše na mém těle již bylo stejně vzhůru zimou. Zároveň se mnou brčel budík i izraelskému páru, který mi v kuchyni vysvětlil, že vstávají tak brzy hlavně proto, že v Porveniru - kam směřuje moje loď, se dnes odehrává obrovská slavnost, kam budou zajisté směřovat stovky lidí, neboť je sobota a navíc je to slavnost převážně o žrádle. Tudíž popadli batohy a prchli do přístavu rezervovat si místa. To mne trošku zneklidnilo a misku s dulce de leche jsem vylízal třikrát rychleji.

V Punta Arenas jsem rozhodně nemínil ztvrdnout další den. Vyrazil jsem do přístavu po krásné cyklostezce kolem moře a replica watches vše nasvědčovalo krásné sobotě. Do té doby, než jsem dorazil do přístavu. Nevím, kde se to ty k***y hebrejské dozvěděly, ale rozhodně měly pravdu. Fronta sahala až bůhvíkam a přijížděli další a další. Vypadalo to zcela beznadějně. Dostál jsem informace, že do trajektu nastoupí napřed osoby s rezervací a poté se spočítá volné místo a vpustí se zbytek z fronty. To by musel být nafukovací trajekt a šéfovat by mu musel kapitán Pejsek, aby na mě vyšlo! Už jsem chtěl odejít, když na mě z fronty zařvali moji milí Argentinci, které jsem ztratil na cestě před dvěma dny. Stáli ve frontě skoro dvě hodiny a jejich šance byla takřka jistá. Poté, co jsme se poplácali po čumáčcích mi vzali 5000 pesos na lístek a za dvacet minut s ním vítězoslavně dorazili. Tomuhle se říká "z pekla štěstí", popřípadě "pech jako prase".

Naďa a José mi poté na lodi vysvětlili, že se před dvěma dny ubytovali u hasičů po cestě, neboť jejich nohy již neměly sílu. Ubytování u hasičů je možné, pohodlné a v teple... Problémem je, že musíte být chlap. Ženský mají zákaz přespávat s hasicema v jedné místnosti. Naďa se tudíž obalila vším proti zimě, včetně požárních hadic a šla spát do stanu, zatímco José se válel dva dny na kavalci s rukou v trenýrkách. Tomu říkám emancipace :-).

Když trajekt odrazil od břehu, vrněla se mnou nervozita, neboť dva roky očekával jsem pohled na vytoužený cíl cesty - Tierra del Fuego, neboli Ohňovou Zemi. Dělily mě pouhé tři hodiny plavby. K velké radosti argentinců si mne vyhlédla na lodi chilská televize, aby se mnou udělali krátký rozhovor, proč jede cizinec na festival Asado do Porveniru a samosebou "jak se mi líbí v kraji". Nenapadlo mne říct nic jiného než pravdu " jedu do Porveniru kvůli masu. Já totiž jim přes dva měsíce jen špagety. Kvůli masu dokážu i zabít.... a v kraji se mi líbí, ale jde mi hlavně o maso!" Televizi to očividně stačilo a dala mi pokoj. Ostatně, nebyl jsem sám kdo žvatlal jen o žrádle. Myslím, že i kapitán Pejsek měl sliny i na kormidle. Festival Asado v Porveniru měl nabídnout celodenní soutěž v pečení masa. Něco jako gulášfest po chilsku, s fůrou místních hudebníků a s televarieté. Rozcházely se pouze informace o množství porcí. Někdo říkal, že za 3000 pesos můžu sníst, co vydržím (bůh vás chraň), jiný tvrdil že je to cena za jednu porci...Tak či tak, znělo to lákavě.

Z debaty o jídle nás vytrhl výkřik "Velryby!".. čuměli jsme k místu, kam ukazovala ruka...a najednou "praaaask", obří ocas protnul hladinu a pak ještě dvakrát... a velryba Madla byla v trapu. Okamžitě po ní přišli tuleni... Hleděl jsem jim do zmrzlých čumáku naprosto fascinován a než jsem vytáhnul fotak... šli ke dnů. Jako bonus nádhery a moji neschopnosti zároveň připlavali delfíni. Splnil se mi tak sen. Stál jsem na přídi lodi a tři delfíni navigovali loď směrem na Porvenir. Bylo to jako rajské divadlo. Chlapy řvali, ženské ječely a delfíni z toho měli prču. A pak jsem tam byl ještě já s foťákem, abych nakloněný z lodi po kotníky udělal 68 fotek a pak zjistil, že na 67 není delfín. Tak jako tak, tříhodinová plavba byla zážitkem pár excellence. Když se poté ze slunce a vichru zhmotnil před mýma očima ostrov, byl jsem blízko k smrkání a bulení... Ale to dělala asi ta vidina masa.

Vyrazili jsme z lodi jako poslední, ale mám tušení, že na fiestě jsme byli první. Moji milování portugalci okamžitě zaujali pozice ve frontě na maso a já obcházel mlsně jako kocour jednotlivé soutěžící. Sekyry lítaly vzduchem, popíjelo se pivo všech značek, muzika bouchala ze všech směru a já se cítil být středem pozornosti, neb za mnou všichni chodili se vším co teklo, aby mi to nalili do krku se slovy " jen si dej čechoslováku, jen si dej..." A já si dál. Raději přestali chodit, neboť pochopili, že jako národ dokážeme psí kusy! Pak mi sekerou nadrobili na talíř telátko, koupili jsme k tomu víno a váleli jsme se v trávě jako nemluvňata, dokud jsme z toho všeho neusnuli. Vzbudili jsme se v kolem páté, kdy půl festivalu bylo pod parou a druhá půlka se snažila to dohnat. Argentinci obcházeli místní se žádosti o nocleh, neboť teplota rázem spadla na osm stupňů a vichr se již nedal vydržet. Já se prošel po končící fiestě a užíval si, jak má domovský nádech. Svým způsobem to byla srandovní záležitost. Skoro jako Slavnosti sněženek. Vesnice se nažrala, poté poblila, místní zpěvačka zaječela tři songy do nefungujícího mikrofonu, taneční folklórní sbor vyšvihnul tanec ala "nohy veďte mne" a vrcholem byl frajer, který měl ukázat, že vydrží nejdéle na divokém koni. Připravoval se za potlesku publika dvacet minut, pak se vyšvihnul nahoru a přepadnul přes koně na druhou stranu, neboť byl namol. Koně odvedli, borce ošetřili a pustili do výběhu raději dvě krávy. Fakt jsem se bál, že začnou tančit. Argentinci sehnali úžasné ubytování zadarmo, u Luise a jeho ženy. Tradiční stísněné bydlení, s nefungujícím záchodem, ale volnou posteli. Luis ukázal jak se splachuje hovínko pomoci kyblíku a vody ze studny... naštěstí jen nanečisto, udělali jsme čaje a poslouchali vichr bušící na okna.

Byl to sakra dlouhý den. Ale byl první na mém Ostrově snů. Snad mně dny příští nasměrují do cíle. Dejž to pánbůh!