13.2.

Vichr, který si vzal půl dne dovolené.. ..se vrátil do práce v jednu ráno. Dvakrát mi zatřepal stanem na pozdrav a pak to začalo. Byl jsem venku asi pětkrát, abych upevnil stan. Už mi došly kolíky, tudíž jsem na sebe navazoval různé špagáty a kotvil stan k dětské houpačce. Síla vichru mi tahala sopel, slzy a sundávala tepláky. Kdyby jelo kolem auto,BlancPain Replica Watches asi by byli krápet vyplašení, vidět chlapa v jednu ráno s kalhotama na půl žerdi, kterak s provazem v ruce objímá dětské houpačky.. No pro klidnější spánek nebylo jiné možnosti. Když jsem se ráno probudil, byl vichr pořád v plné síle. Moji argentinci již byli na nohou s úsměvem, že je to vítr na naší stranu. Chtěl jsem vyrazit co nejdříve v jejich stopách, ale složit stan ve vichřici - to by mohla být další hra Erne Rubbika - který vynalezl Rubbikovu kostku.

Bylo jasné, že krajina zůstane stejná a nuda se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Jediným povyražením byla skála za Morro Chico, která prostě jen tak, zničehonic ležela jako pohozený obří balvan na pastvině. Vypadala úplně přesně.... no spíše skoro podobně... jako Uhuru, známá to skála v centrální Autralii. Taky je to kus šutru, který zničehonic jen tak leží uprostřed ničeho. Podle mého jde o šutry, které hodil nejvyšší stvořitel po někom, kdo ho pekelně naštval.. a trošku to přepísknul s velikosti. Vichr sice fičel, ovšem přišel pozdě, neboli ve chvíli, kdy se naše cesta začala točit k jihu. Využil jsem jej tedy jen na deset kilometrů a pak mi začal bušit do boku a pravého ucha. Pořád to bylo ale lepší, než do čenichu. Vytáhnul jsem osvědčený recept - čtečku Kindle a počal dočítat rozečtenou knížku. Na osmdesátém kilometrů jsem se dočetl, kdo je vrah a mohl tak konečně zvednout hlavu. S klidem jsem mohl pokračovat v četbě, neboť se nic nezměnilo. Nuda, nuda, nuda. Ze čtení mě vyrušily pouze ocelové skulptury, které jistý umělec zabetonoval někde na 180 kilometrů a moc si s tím nelámal asi hlavu, neboť šlo o prapodivnou směs pokroucených trubek. Pravděpodobně se někdo někde usnesl, že cesta z Natales do Arenas je nuda jako prase a že bude dobré švihnout do půl cesty nějaké oživení. Mohla to být hospoda, záchodky, odpočívadlo.... Ovšem ne, vymysleli ocelové trubky. Taky dobrý.

swiss rolex replica

Do největšího města jižní Patagonie mi zbývalo 30km, když se cesta najednou zhoupla a já uviděl oceán. A ne ledajaký oceán, ale místo ke kterému se upíral můj mozek dva roky. Byla to Magallanesova úžina, která oddělovala pevninu od Ohňové země - cíle mé cesty. Byl to můj bod nejvyšší priority. Místo, přes které mě má dopravit loď z Punta Arenas do Ushuaii. Nebyl důvod spěchat a jet dál. Našel jsem místo na útesu s výhledem na oceán a postavil stan. Tahle úžina znamenala v dávných dobách pro námořníky exkluzivní zkratku, jak co nejrychleji obeplout Jižní Ameriku. Nejrychleji ovšem neznamenalo nejjednodušeji a z místního vichru a indiánů vstávaly námořníkům vlasy hrůzou na hlavě. Proto raději vzali lopaty a vykopali si Panamský průplav... Od té doby tu lodě tak moc nefrčí a bylo zbytečné, abych si vytahoval dalekohled. Raději jsem udělal večerní špagety a zíral do nekonečně modré nádhery. Usínal jsem s vůni oceánu a příbojem v uších... a taky vědomím, že cesta ze mně opět udělala prase číslo jedna, neboť umývat kastroly v oceánu a bez opláchnutí v nich klidně vysmahnout ještě kafe je na šibenici. A co, je to můj žaludek... doma čistotu doženu! replique montre