12.02.2013 | 19:32

11.2.

Déšť přišel v noci.. a neřekl bych, že nečekaně. Čekal jsem jej v plné polní, což znamená, že chrápal jsem jako prase. S burácením kapek na plachtu stanu jsem tedy přemýšlel, co se mnou bude. Nevadil mi ani tak déšť, neboť ve stanu bylo útulně naprděno. Vadila mi spíše možnost, nebo spíše jistota hladu. Jediný obchod byl ode mně osmdesát kilometrů a cesta k němu měla být dle informací krkolomná a obtížná. Nechtěl jsem riskovat, že cestou dostanu takzvanou "hladovku", což by moje tělo vyřídilo na dva dny, popřípadě by mě jako raněné zvíře okamžitě napadli místní carancho, neboli čističi a uzobali by mě do šesti minut.

Krásný kemp u řeky rio Serrano byl veskrze rybářský. Byl jsem jediný nerybař a bylo na jednu stranu dobře, že se se mnou nikdo nepouštěl do řeči. Ryby totiž nejím a tudíž by konverzace vázla. Ne že bych ryby nejedl, ale maminka nás s bratrem naučila, že nejlepší ryba je Rybí prst, popřípadě jeho sestra Makrela. Když včera přijeli všichni ubytování rybáři z lovu a naházeli nezávisle na rošty své úlovky - byl jsem v ouzkých. Vůně se tak nesla krajinou až do mého stanu, že jsem si raději ovázal hubu ručníkem, aby mi ze slin nenavlhlo peří ve spacáku. Snil jsem o tom, že některý z rybářů zaklepe na dveře mého stanu a zeptá se... "nechceš rybu?" Ovšem, na dveře stanu se klepat nedá, neboť je to plachta, že jo... tudíž nepřišel nikdo. A právě tihle rybáři mě ráno zachránili. Zašel jsem se k ním optat, jestli nemají kafe a dali jsme se do řeči. Otázka, na kterou jsem čekal padla jako šestá v pořadí... "máš jídlo?" Odpověděl jsem tak, jak mě to doma učili "Samozřejmě, mnohokrát děkuji, mám všechno" a poté jsem se vyvrátil hlady. Neváhali ani vteřinu a hodili po mně celý chleba, paštiku a sýr. Jeden z nich měl prý kdysi pletky s holkou z Česka a od té doby je z něj čechofil. Děkuji tedy oné neznámé dívce, že svým umem přivedla mě nevědomky k jídlu. S tímhle proviantem jsem mohl vyrazit na cestu beze strachu.

Cesta opravdu nebyla jednoduchá. Lítal jsem nahoru dolů, podél jezer. Povrch byl v naprosto kalamitním stavu a musel jsem brzdit i z kopce, aby se kolo nerozpadlo na hrbech a roletách. Navíc se při bočním vichru kolo opřelo natolik o můj dřevěný stojan, že ten to již nevydržel a nadobro odešel do věčných lovišť. Jedna etapa vztahů člověk vs kus dřeva, je tedy u konce. Nedalo se nic dělat. Ani sem nebrečel. Jen jsem pronesl "vidíš blbe, mohl sem tě dovézt k sobě domů do Evropy a zapíchnout tě do země na zahradě, sám si se o to připravil". Šel jsem do lesa a pokusil se najít náhradu. Nic v tomhle směru ovšem nebude jako dříve.... nebude. A pak na desátém kilometrů to přišlo... déšť, slunce, vichr, slunce, déšť, mrholení, azuro, mrholení, vichr, kroupy, déšť, slunce.. Mohl bych takhle pokračovat, ale nemělo by to cenu. Stejně jako nemělo cenu se pořád dokola oblékat a vysvlékat. Zůstal jsem pouze v mokré vestě i při teplotě pod deset stupňů. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je to výhodné. Smradlavá vesta totiž projde deštěm, neboli se sama propere, poté mráz a zima zabíjí bacily a smrad a nakonec vše tělo vysuší. Moc to ovšem v praxi nefungovalo. Byla mi ve výsledků strašná zima, smrděl jsem a chlupy co mi staly na těle ze zimy trhaly vestu.. Celé to trvalo osmdesát kilometrů. Za mými zády se stále rýsoval Torres del Paine, vrcholky hor se občas odkryly z mlhy a deště a já cítil v nohách závěrečné stoupání na poslední vrchol. Poté přišel bůh a zaklepal mi na rameno se slovy "dívej vole" a opravdu.

Přímo před sebou měl jsem rozhraní a předěl hor a pampy. Rovina pode mnou se rozprostírala do nekonečna a v dali bylo vidět Puerto Natales i s přístavem. Rovina a pampa, která mě měla provázet až k Ohňové zemí. Na vrcholu kopce mi servírka při kávě řekla, že do města to mám na kole tři hodiny, popřípadě dvě a půl, budu li dobrý jako její kamarádi. Asi na mně bylo vidět, jak moc město s obchodem potřebují. Usednul jsem na kolo a dal to za padesát minut. Zjevně budou její kamarádi Bob a Bobek, nebo kosí bratři pokud to táhnou na město přes dvě hodiny. Puerto Natales mě okamžitě uchvátilo. Do přístavu přijela fjordem loď a přivezla baťůžkáře z celého světa. Všichni směřují do Torres děl Paine a město jako vstupní brána z toho těží. Vše je zaměřeno jen na hory a turistiku. Možná by tu šel na odbyt i náš salám s názvem Vysočina. Celá tahle provincie se jmenuje Magallens a je jednou z nejkrásnějších, ale zároveň nejnedostupnějších v Chile. Je přímo úchvatné, že pokud se sem chce Chilan dostat a navštívit třeba národní park, musí přijet přes Argentinu. Jiné cesty není. Jakoby patřila Česku delta Dunaje a já bych musel prosit rumuna o vpuštěni! Tahle odlehlost je naprosto uchvacující a i přes tuto nevýhodu jsou zde prý nejlepší podmínky k životu v Chile. Možná že jo. orologi replica

Ubytoval jsem se v odporném kempu, zatížil stan panelem kvůli vichru a pochodil po městě. Kluci hráli fotbal na šesti hřištích, mladí seděli u přístavu, batůžkáži utráceli prachy ve velkém po hospodách a koloběh života se kutálel... Nikdo, kromě mně se nepodivoval přírodnímu koloběhu: déšť, slunce, vichr, slunce, mrholení, vichr, bouřka... Asi to tak má být. Bůh se mnou a dvoje ponožky na noc!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 446 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz