10.2.

Budik zachrcel v pet rano....a ja okamzite a strelhbite vyrazil ze stanu. K memu zdeseni do uplne tmy a uplneho ticha. Zadny horolezecky srumec, zadne macky, cepiny, hole ani slunce v rozbresku. Jen tma, ticho a chrapani vukol. V tu chvili jsem byl asi nejnadrzenejsi horolezec Jizni Ameriky. Zalezl jsem tedy do spacaku, ale po pul hodine jsem neodolal, udelal si cafe, popadnul nachystane veci a vyrazil.

Pomalu jsem stoupal k pohori a citil, kterak slunce vali pres ocean na svoji pozici. Muj trek k vezim mel byt dlouhy kolem osmi hodin a mel jsem nastoupat do tisice metru, coz by jeste tak nejak slo. Ovsem moje kolo zustalo samosebou v kempu a ja mel z toho nocni mury. Krome toho jsem chtel z kempu odjet okamzite po prichodu z hor. Tohle byla interni informace a nechtel jsem to oznamit noham, nebot by mne zajiste nakopaly do prdele.

Stoupal jsem v poloseru proti toku ledovcove reky...a najednou praaask. Slunce se prehouplo pres kopec a ozarilo cestu, louky a pohori...a nastal horsky orgasmus. Jako jsem to udelal u ledovce Perito Moreno, udelam to i ted u Torres del Paine. Nebudu se nikterak rozepisovat, nebot to neni nutne, pokud jsou k mani fotografie. Jedno je vsak jiste. Neni to s touhle planetou az tak v prdelce. Je porad na co koukat a pred cim smekat, k cemu se plazit a klopytat. V dojeti pak clovek stoji s hlavou zaklonenou a mozek hlasi " fiiiiihaaaaa". Nektera krasa je proste vecna...moje zena a Torres del Paine.

Mimo jine mi mel narodni park nabidnout ku shlednuti krome jineho pumu v zivem provedeni. Cim casneji z rana, tim lepe, cim tiseji tim lepe, cim vice chlebu s tunakem...tim hure...pro mne! Bohuzel. Po sedmi hodinach harcovani nahoru a dolu jsem musel sam sobe doznat, ze ani puma, ani adidas. Jedinym nebezpecim na celem tomhle carokrasnem pochodu tak byla vystrcena obrovska řiť za kamenem a to ve chvili, kdyz jsem se k tomu kameni skoro po ctyrech dokodrcal. Mohl jsem se te riti vyhnout, ovsem nebylo kam a mimo to byla tak obrovska, jak obrovske bylo i telo, ktere ji obklopovalo. Chapu, ze ona potreba na cloveka prijit muze znenadani...Ovsem nechapu, kde majitel tohohle tela nasel odvahu na ranni sedmihodinovy pochod. Mozna ho premluvil atache cestovni kancelare a nedal mu mapu. Ve chvili, kdy se pote dotycny dozvedel, co jej jeste ceka, pronesl jedine: "se z toho poseru...."Amen orologi replica

Ochromen nadherou, sestoupil jsem do tabora proti davum smerujicim teprve nahoru a osedlal kolo. Zbyval mi osmdesatikilometrovy vyskovy usek napric zbytkem parku a navic mi zbyvala jedna pastika, mrkev, susenky a zadny chleba. Kdyz jsem sjizdel z Base Campu dolu, slunce nadobro odeslo a ja byl stestim bez sebe, ze jsem svuj pochod tak skvele naplanoval. Vsichni pesaci pravdepodobne prave stali tam nekde nahore a podle mapy se snazili uhadnout, kde v mlze asi Torres budou.

Diky boze, diky! Cesta byla kruta, hrbolata a nahoru dolu. Pochod byl znat v kazdem koutku tela. Krome toho zaludek stale posilal do centraly vize, co vsechno by byl ochoten sezrat. Myslim, ze krome kameni a lamí řiti by sel do cehokoliv. Mesto Puerto Natales ode mne bylo pres sto kilometru, coz bylo nemyslytelne. Zabocil jsem tedy po padesati kilometrech do kempu a nechal se premluvit k nakupu chleba za 50kc, coz jsem skousnul. Koupil jsem i ryzi a nakonec se cely uhnizdil v kempu. Udelal jsem dobre. Spina a smrad z cesty ze mne tekly proudem. Jedinym rozptylenim mezi pokusem o vareni a zirani na pohori v dalce tak byl cyklista Jurij z Ruska, ktery mne videl a tak mne prijel pozdravit. Vysvetlil mi, ze ma panickou hruzu z komaru a jestli jsem pry nejake v parku videl. Tim mne rozesmal, protoze vstoupit do parku popripade Patagonie bez repelentu je sebevrazdou. Chtel jsem mu rici ze jsem komary nevidel, no skrzeva hejno pred jeho hlavou jsem ho nezahledl. Jurij prohlasil, ze radeji pojede, ze kemp je toho svinstva plny a ze spi radeji v lese, tam ze je klid. Sakra...tihle, ze vyhrali valku? a MS v hokeji?