12.02.2013 | 10:37

8.2.

Probudil jsem se....do kouzelného dne. Modrá obloha, lehký vítr a ruka v hovně. Jelikož jsem včera přebrodil řeku na zelenější břeh, ocitnul jsem se rázem ve společnosti divokých hus, kachen, občas přiletěl carancho i bandurria.. a každý z této říše zvířat se napil, prohlédl si stan, mne ..a pak se vysral. Byl jsem na jejich území, tudíž jsem je mohl buď neustále plašit.,.. nebo jim to oplatit.

 

Celý včerejší večer jsem trávil opravou mého dřevěného stojanu na kolo, neboli Click and Štand from the forest. Závěrem včerejšího dne přišel tak silný nápor větru, že můj stojan neudržel váhu kola, to na něj spadlo plnou vahou.. a zlomilo jej. Měl jsem z toho po náladě. Tomu blbému kusu dřeva jsem totiž slíbil, že pokud to se mnou dotáhne do konce, odvezu si jej domů. Táhnu jej se sebou dva tisíce kilometrů od Futaleufu a nakonec skončí na dva kusy tady na pustině? Naštěstí jsem kutil a tak jsem našel jednu hadicovou spojku a plastový wrap, který onen zázrak dřevěné techniky drží pohromadě a kupodivu to zatím funguje. Nevím proč, ale celou dobu co jsem ten kus klacku opravoval, zpíval jsem si Svěrákův song "Neopouštěj staré známé pro nové.." Jak vidno, dopracoval jsem se opět k cestovnímu samotářskému vztahu. V Kanadě to byla plyšová opice, tady je to kus klacku, co mi podpírá kolo. Holt, umím se družit.

 

Dosrkal jsem café, nacpal za skráně dulce de leche a přebrodil řeku zpět na cestu, k velké radosti všech opeřenců kolem vody. Vítr začal nabírat, no naštěstí do mého boku, tudíž válka s šotolinou mohla pokračovat bez ztráty desítky. Na asfalt mi chybělo čtyřicet kilometrů. Dle mapy se jmenovala křižovatka Tapi Aike a bylo to pro mne tak kouzelné jméno, že jsem si ve své hlavě okamžitě vymodeloval přilehlou hospodu. Něco jako Tapi Aike - U Zvonu. Hnal jsem se tou pustinou až šutry lítaly, s jediným cílem - nacpu si po dvou dnech břicho restaurační melasou. Šotolinová cesta ovšem byla v tak mizerné kondici a navíc nahoru dolů, že se můj poledni sedánek U Zvonu protahoval. Když jsem nakonec na zmíněné místo dorazil, zbyly jen oči pro pláč. Křižovatka, maličká benzínka a hospoda, jakou svět neviděl. Prd! Co mi ovšem zvedlo náladu byl francouz Pierre, který z benzínky vylezl a křičel na mne z plná hrdla Cechoslovaaaaaku! Tak já jej po dvou dnech dojel, mám fakt v prdeli vrtuli!

 

Sedli jsme spolu na café, které nám obsluha ochotně nechtěla udělat, neboť kvůli tomu museli zapnout generátor, pojedli jsme sušenky a bylo jasné, že do dnešního cíle doputujeme spolu. Najeli jsme tedy na asfalt s odhodláním, dorazit do večera na chilské hranice do města Cerro Castilo. Dle Pierra tam totiž lítali pečení holuby do otevřené huby... Asi má jiný výtisk cestopisné knížky, neboť v té moji stojí, že je tam úplné hovno! Sotva jsme najeli na asfalt, začal boj. Stočili jsme se lehce na západ, což v místních podmínkách znamená - hlavou proti zdi. Já boj s větrem ještě zvládal, neboť jsem stále Kindlem posedlý čtenář, ale Pierre se svým přívěsným vozíkem bojoval o místo na slunci. Občas jsme zastavili, zanadávali, a bojovali dál nevědouce, že smrt se blíží. Po čtyřiceti kilometrech začala cesta padat z náhorní plošiny dolů a otevřela se krajina dokořán. Jako stěna se vynořilo pohoří Torres del Paine a přesně v tuto chvíli pravděpodobně vylezl pan bůh tam někde nahoře z vany a začal si fénovat vlasy. Vichřice, která přišla znenadání byla tak silná, že jsem měl co dělat, abych ustál zarputile kilometrový úsek k silničářské boudě. Zalezli jsme s Pierrem dovnitř, udělali café a čekali co bude.

 

Vůně kávy musela vichr rozzuřit, neboť začal třepat celou boudou tak, že šlo o život a my se museli rozhodnout. Spočítali jsme to na hranice na 12km a devět od argentinských hranic do města Cerro Castilo. Plácli jsme si, že to zvládneme a vyrazili. Já vyrazil přesně do protějšího příkopu, neboť jsem nenašel sílu vůbec otočit řídítka, Pierre stál na krajnici a zoufale se držel kola... Pomalu jsem mu ujížděl, ovšem táhla se za mnou fronta aut, neboť nikdo nenašel místo, kudy mě předjet. Lítal jsem zleva doprava na nejlehčí převod a bojoval k odbočce na hranici. Vichr pomalu přidával na intenzitě a já měl v hlavě jasno, že pokud tohle dojedu, ukecám celníky aby mi ustlali u nich a umeju jim za to podlahu a okna.

 

Dva kilometry před celníci jsem počkal na mého francouze a navzájem jsme si pomáhali vytahovat kola z příkopu. Na celnici jsme dorazili absolutně vysílení v sedm večer, dostali razítka do pasu a rezolutní NE na otázku, zdali můžeme přespat. Bylo nám sděleno, že je to přeci JEN devět kilometrů. Šli jsme tedy do posledního devítikilometrového boje s vervou prince Bajaji. Po kilometru jsem byl v absolutní psychořiti. Kdybych mohl v tom vichru brečet, udělal bych to. Stydět se za to nemusím. Poprvé v životě jsem zažil, že mi vichřice dokázala zvednout přední kolo do vzduchu a otočit mě celého do škarpy. Snad desetkrát po sobě. Jedinou šancí bylo jet uprostřed šotolinové cesty, jenže jakmile bylo trošku více štěrku, kolo se smýklo a byl jsem zase ve škarpě. Bylo to zoufalé a vichr stále přidával. Pierre kolem mě zničehonic odcouval zpět, byť držel zmáčknuté obě brzdy ... Holt, na štěrku jsme byli na popravě. Vichřice mi tahala sopel z nosu a házela mi jej do očí. Napadlo mě, že tady se asi děcka neučí smrkat, prostě jim matka řekne "máš sopel? ..Otoč se do větru..".

 

Na chilskou stranu jsme dorazili před desátou. Devět kilometrů, skoro tři hodiny! Celníci seděli kolem kamen, vichr jim lomcoval dveřmi a měli z nás vyloženou čurinu. Prý ať se připravíme na to, že tenhle vichr s námi půjde až dolů do Ushuaii, každý den od půl desáté do desíti večer. Z nudy nám tradičně zkontrolovali batožinu, jestli nevezeme zeleninový nebo masový pokrm do Chile. Jejich starost mě vždycky strašně baví. Chtěli sundat brašny z kola a prohlédnout je ve skeneru, zdali nemám mezi oblečením schovanou mrkev. Nosil jsem jim tedy bágly po jednom do skeneru a vždycky jsem z báglu vydělal zakázané jídlo a nechal jej ležet venku u kola. Do skeneru jsem tak vždycky donesl nezávadnou batožinu k jejich radosti, zatímco venku u kola byla hotová atomová žrádlopuma zakoupena v Argentině. K jejich zděšení mi přeci jen našli v batožině banán! Musel jsem jej okamžitě sníst a slupku odložit do specielního vaku na atomový odpad. Veselé! Prostě dělej si co chceš, ale nevoz zakázané věci v batožině.

 

Věřím tomu, že se klidně může odehrát na místním letišti podobný rozhovor mezi celníkem a cizincem

 

Jméno? Ahmed

 

Povolání? Terorista

 

Převážíte k nám něco nelagalniho? Ano, bombu

 

Máte ji v kufru? Ne, v ruce

 

O.K... příjemný pobyt, vítejte v Chile

 

Hned vedle celnice byla otevřená hospoda. Pierre koupil dvě piva a byť jsme chlapi  - objali jsme se na znamení vítězství. Tohle byl kurva boj. Hospodský nám poradil na spaní dětské hřiště, které mělo stěnu proti větru. Ostatně, tady má většina věcí a obydlí stěny proti větru! Podařilo se nám potmě postavit stany a popíjeli jsme v závětří koupené pivo a bylo nám, jako bychom sklidili vagón s uhlím. Kolem půlnoci se najednou stromy naposled ohnuly pod náporem větru.... a pojednou bylo ticho a klid. Kdo mi kruci tohle vysvětlí? Kdo ten vichr poušti, proč ho pouští... proč z jednoho směru... a proč tu vlastně bydlí lidi....proč?! Moc otázek před spaním... dobrou

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz