12.02.2013 | 08:28

7.2.

Nebylo vůbec jednoduché,.. ..opustit El Calafate. Bylo to pulsující, turisty nabité městečko.... a měli tu právě espresso. Proto jsem ráno nikterak nespěchal. Čekal jsem v kempu na devátou ranní, až otevřou obchody. Moji hlavní potřebou byl nákup "gasolina blanca", neboli technického benzínu do vařiče. Včera se totiž strhnul závit u vařiče pro použití na plynovou bombu. Bůh mě osvítil, že vyrazil jsem do světa s vařičem MSR, který má možnost použití i na benzín. Pokud ho tedy někde mají. Naštěstí jsem jej sehnal lehce a čiperně a mohl si tak uklohnit vajíčka před odjezdem. Motal jsem se poté s kolem po hlavní ulici a ne a ne odjet, než mi došlo, co tělo žádá. Espresso a dulce leche. Jestli jsem totiž něčemu propadnul, tak je to dulche lécce. Je to droga. Absolutní kalorická bomba a přivedli mě k tomu před týdnem kanaďané. Mazali si bagetu a já se ujišťoval, kde sehnali burákove máslo.. Dostál jsem poučení, že tohle není burákove máslo, ale heroin v podobě dulce leche. Druhý den v obchodě jsem zmíněnou krabičku uviděl, bylo to laciné... tak jsem to švihnul do košíku. Večer jsem to natřel na bagetu... a od té doby jsem zralý na léčení. Konzistenci jde o nutelu, no chutí spíše o rozpuštěné karamely vymáchané v mléce. Argentina ani Chile si bez toho nedokáží představit den... a já hodinu. Snad proto jsem coural po městě, abych se předzásobil na cestu do pustiny. Při výjezdu z města jsem se opět na vteřinu zastavil u pomníčku u cesty v podobě pračky. Tuším, že jsem tuhle fotku dal do fotovideo z 5.2. Byť je to pomníček u cesty - tudíž věc vážná, stejně jsem se musel řehtat. Že si dělají pomníčky z PET flašek, ytongu, kamení,.. a pak do toho nacpou upomínkové předměty pro potřebu zesnulého - na to jsem si již zvyknul. Ovšem dotáhnout to tak daleko, že než abych řešil stavbu pomníku, tak tam dovalím pračku, pleštím do ní fotku a zapálím svíčku - to už je úlet. Na druhou stranu, pračka něco vydrží a neteče do ní ... na třetí stranu bych se bál železné neděle - tedy pokud ji v El Calafate mají. Co by asi řekla moje maminka, kdybych na nás opečovávaný hrob švihnul pračku, nechal v ní máchat celé naše pokolení a pro jistotu dal na horní dekl macešky - ať nás dědina nepomluví?!

Po dvacíti kilometrech z města potkal jsem onen známý postarší německý pár, který mi tolik v minulosti rozzářil život. Samozřejmě svačili schováni za kamenem a o kus pokrmů se okamžitě chtěli dělit se mnou. Já mohl konečně učinit, co jsem minule zapomněl a připíchnul jsem jim na hruď odznaky Patagoniabike team.. tihle dva si jej zaslouží. Byli šťastní jako děťátka. Při představě, že oni jedou již pátý den to, co já jel den a půl, jsem pochopil, že pro ně je důležité se zúčastnit a užít si to.. Obrovská škola a zkušenost. Vítr mi dul dle plánu ze zado-boku a já tak udržoval konstantní rychlost kolem třicíti kilometrů za hodinu. Předjel jsem i francouzky pár Jeana Baptistu a jeho milou, kteří tady courají po jihu.. a svým nasazením jsem neměl konkurenci. Chtěl jsem využít příznivého větru a ujet co nejdál po RN 40, neboť jsem tušil, že po 90-ti kilometrech zahnu ostře doprava na šotolinu a dostanu větrnou kanonádu přímo do ksichtu. Před tímto utrpením mě ovšem čekalo ještě stoupání do devitiset metrů, což jsem moc nechápal. V mé hlavě nebylo místo na pochopení, kde se nabere takové stoupání na víceméně rovné pampě. No nabralo... a z plná hrdla. Alespoň jsem při stoupání mohl vyfotit pro Evičku pásovce... a zblízka. Bohužel přejetého. Vezmu-li v potaz, že je to noční zvíře, tak vlastně děkuju, že jej někdo sejmul autem a já jej mohl prošťourat. Slyším je každý večer v noci ze stanu, ale než stačím potmě vylézt ven.. jsou v řítí. Evička tam má i pštrosa Nandu, ten není noční živočich, ale je zase tak bázlivý, že toho mi nikdo autem asi nepřejede... tudíž pouze foto z dálky.

Cesta opravdu dle plánu zahnula na šotolinovou melasu a vítr taktéž dle plánu napadnul mé výsostně území. A to tak zákeřně, že jsem rychle přepočítával, kde jsem a za jak dlouho z toho budu venku. Za dva dny? Super! Nemá tu někdo brokovnici, nebo lano!? Cesta pustinou a pampou mě úplně pohltila. Nevím, jestli je možné pochopit z fotek tu rozlohu, nicotu, nekonečný vichr, liduprázdnost a barvy... Po dvou měsících v horách přišlo tohle a člověk na to musí být připraveny. Jak duševně, tak žrádlem, neboť od místa A do B je vždy kolem tříset kilometrů a mezi tím jen tráva a vichr, ovce, koně, nandu a lamy huanaco... No jsem snad já nějaká lama? Jsem schopný přežít o trávě dva dny? Jasné že ne... a protože nejsem blbá lama, tak to dnes balím u jediné řeky na trase a vytahuju Dulce Leche. Na mne si příroda a drsnota nepřijdou:-)

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz