5.2.

Ráno jako vymalované.. ..slunce svítilo, teplota sladkých 15 a vítr dul z pravoboku. Udělali jsme si s Pierrem café, odervali zákeřnou pimpinelu z ponožek, plácli se po zádech a já vyrazil.. Pierre ještě musel dobalit stan.. a jelikož zakoupil v Santiagu stan pro něj neznámé značky Hudy, tak má ještě fůru práce s balením. Došlo mi jídlo a zbývala jen jedna láhev vody. Dost málo na to, abych o balíku sušenek, hrstce ořechů a vlastních slinách zblajznul porci 85 kilometrů do El Calafate. Nebylo ovšem zbytí.

Pustil jsem se do toho rázně a díky nanicovaté krajině a větru lehce do zad to ubíhalo. Z letargie mne vyvedlo až Lago Argentino, které se z pravoboku připletlo k cestě. Jelikož do něj na zapadě padají ledovce, tak se jezerem potulují kry jasně modré barvy a rozsvětlují tak okolní nudu... a mně otevíraly hubu do široka. Při opětovném drcení knížky na přední brašně a ujišťování se, že zahradník je oběť a ne vrah jsem dorazil na křižovatku, která mne měla odhodit doprava k El Calafate. Třicet kilometrů tam a pozítří třicet zpátky. Nešlo svým způsobem o nic, pouze o podstatu věci. Na patagonských planinách povětšinou v tuhle dobu bije západní vichr. A vo tom to je! Kde leží El Calafate směrem od křižovatky? Na západ! Po celou cestu jsem jel jižně, jihovýchodně, jihozápadně... ovšem teď jsem se měl odbočením doprava setkat přímo s mistrem světa v boxu Kličkem.

A taky že jo. Perda přímo do čenichu, nejlehčí převod a svírání řídítek. Ještě více mě ovšem štvalo, že mi vichr tahal sopel z nosu a metal kamení do ksichtu. Vše se rázem zastavilo a kilometry se spíše odpočítávaly. Vždy po půl kilometrů jsem zastavil a zařval "dělej ty blbe, makej"... což moc nechápu, neboť nadávám sám sobě.... možná vím, že sám na sebe se neurazím... i když, nevím to jistě! Kolem druhé polední jsem to dosoplil do města a první co mě přivítalo, byla pekárna s cukrárnou. Paní prodavačka pravděpodobně tušila, jak mi je a postavila přede mě koláče. Vychroptěl jsem pouze "cafeee grande" a prásknul hlavou o stůl. Když se tělo probralo a pochopilo, že má před sebou dva dny relaxu, donutilo mě se zvednout a navštěvovat pult s laskominami všeho druhu co pět minut. Slast, slast, odměna! Našel jsem kemp, smyl ze sebe písek a smrad, ve městě zakoupil lístek na autobus k ledovci Petito Moreno na zítřejší den a zbůhdarma si bloncal po městě... jako doma. Byl jsem pravděpodobně jediný, kdo z naší cyklobandy ten den dorazil. Myslím, že budu muset svého větrného soupeře vzít na vědomí a probrat s ním strategii. Tolik čtení zase v Kindlu nemám, abych si to drncal rychlosti 5km/h!replika saatler