05.02.2013 | 20:51

4.2.

Probudil jsem se do krásného nateklého dne.. ..je s podivem, kterak vypadá můj ksicht po ránu. Vypadá asi na ránu - aby se to rýmovalo! Měl bych si nacpat do stanu kameru a celý štáb z televize a nechavat se točit,swiss replica watches neboť jsem každé ráno značně nevyspalý, s absolutně odkrvenou rukou a hlavu mám celou zaraženou do podlážky stanu. Vypadám, jakobych čenichal krtky přes podlahu stanu. Vůbec jsem si nemusel vozit karimatku. Tuto noc jsem navíc do sebe nacpal tabletu na spaní, neboť poklidný kemp se příjezdem švédů z výšlapu na Fitz Roy změnil v Matějskou pouť. A tableta je jistota!

Po ránu jsem se při nákupu chleba k ranní snídani setkal s Yvesem a Kevinem, neboli kanadskými souputníky, kteří si cpali panděra k prasknutí a nedalo jim pražádnou práci mě přemluvit k testování kávy a pekařských výrobků. Tihle dva - být v důchodu si to umějí fakt užít. Za ty tři dny, které jsme se potkávali mě mnohému naučili. Ovšem ne tolik, jako německý pár v důchodu, který se na kolech handrkuje již měsíc. Oběma je sedmdesát a prostě si řekl, že na prdeli sedět nebudou. A tak šlapou tak, kam je vítr žene. Co deset kilometrů se posadí do trávy a udělají si piknik. A aby v tom nebyli sami, tak udělají i více sendvičů a kávy... a nabízejí ostatním. A tak jsem je našel i já. A večer, když jsme spolu seděli u dřevěného stolu a chystali se k večeři z vlastních zdrojů - otevřela Inke víno, nalila manželovi a řekla "na další krásný den" štrnkli si a dali si pusenu, jako Brno. A mně málem zaskočila sardinka v krku, jak mě to dojalo. Tomuhle tedy říkám "skvostný podzim života", neboli školení ze způsobu žití a bytí!

Pobalil jsem pět švestek a vyrazil z města. Měl jsem před sebou velmi těžký den. Dokonalá asfaltová cesta mě měla vyvézt z hor na nekonečnou pampu. Boj s nicotou bych měl zakončit po dvou dnech v El Califate, což je město sloužící jako vstup do jižního ledovcového zlomu a hlavně jako central point pro největší ledovec všech dob Peritto Morenno - kam směřovaly moje myšlenky. Většina okolních mě varovala, že po celé dva dny pojedu pampou a mám se tudíž předzásobit vodou a jídlem, neboť kromě sebe neuvidím k žrádlu nic jiného. Jedinou záchranou mohl být hostel La Leona po 130kilometrech. A tak jsem vyrazil. Hory mi zůstaly za zády a přede mnou se po čtyřiceti kilometrech rozprostřelo nekonečno. Vítr mi bušil z boku a nuda se zdála být nekonečná. Cesta lítala nahoru dolů, ale pořád skoro rovně. Nebylo na co se zaměřit. Flustání na patníky mě přestalo bavit, slovní fotbal sám se sebou je nuda... a pak jsem si vzpomněl na Kindle. Přikurtoval jsem jej popruhem k přední brašně a naprosto v pohodě si začal při šlapání číst. Bylo to absolutně to nejlepší, co jsem mohl udělat. Kilometry ubíhaly jako o život a já tak musel jen hlídat křižovatku, abych neodbočil při čtení špatně a neocitnul se třeba v Buennos Aires. Zvolil jsem si ke čtení knížku od Stiega Larssona "o dívce, co kopla do vosího hnízda". Jako fakt jsem se do čtení zažral. Ovšem nejsem žádný extra čtenář a po chvíli jsem se začal v knize ztrácet kvůli nepřehlednosti jmen a příjmení. Nevím, proč si spisovatele nevyberou snadno zapamatovatelná jména, třeba Opletal, nebo Kubíčková. Chápu, že by byli švédové možná proti..., ale kdo si má zapamatovat jména jako Edklinth, Gunnar, Blomkwist,Bjösteendenst.. a ještě při tom šlapat na kole? S takovou se dočtu, že vrahem byl Grönvald a budu číst od začátku, neboť si toho chlapa nebudu pamatovat z předešlé kapitoly.

Tak či tak,hublot replica v pět jsem měl díky kriminálce na přední brašně 130 kilometrů na tachometru a stál před penziónem La Leona u stejnojmenné řeky. Vešel jsem dovnitř a nestačil se divit díky interiéru. La Leona byla zařazena mezi kulturní památky, neboť do ní za dávnověku přišli na cafe Butch Cassidy a Sundance Kid i se svoji ženou poté, co v Rio Gallegos přepadli další banku. Udělali si z La Leony svoji základnu, k čemuž tahle pustina přímo vybízela. Hltal jsem fotky na zdech, popíjel předražené café a přemýšlel, jestli náhodou do moji židle neprděl Butch. Skvostné místo.. Třeba jednou bude něco podobného z domů pod Mírovem, kde se pár hodin ukrýval po útěku Kájinek. Do téhle melancholie za mnou dorazil Pierre z naší party, který jel po celou dobu za mnou a máme stejný cíl El Calafate. Oba jsme věděli o "růžovém domě" vzdáleném 20km od La Leony, který je neobydlený a slouží jako základna pro cyklisty. Vyrazili jsme tedy společně ... a opravdu, po dvacíti kilometrech narazili na rozbitou barabiznu, která byla ovšem uvnitř uklizená a zdi popsané vzkazy od cyklistů z celého světa. Po chvíli dorazil i pár z Belgie a Ameriky. Udělali jsme si společný mezinárodní piknik a pustili se do hodování, když dovnitř vtrhla policie... a bylo po pikniku... i po snadném přespání. Dle drsného a drsnějšího policisty je dům privátní a veškerý pozemek od La Leony až po 100km vzdálené El Calafate patří jedné osobě, která si nepřeje žádné nocležníky na své půdě. Jakékoliv námitky, že je podvečer a že ráno vypadneme nezabíraly. Prostě ven... a okamžitě. A všichni zpátky do kempu v La Leona. Začínalo nám docházet, kdo policisty poslal a že liduprázdný kemp ve zkurvené La Leoně nenechal majitele chladným a spustil zátah proti černotě v růžovém domě.. Bylo to jedno. S Pierrem jsme naložili svých pět švestek a vydali se do podvečerní pustiny. Nebylo kam a nebylo jak. Všude plot, kamení, bodavá tráva... a pimpinela velká jako křoví! Kolem desáté jsme to vzdali a ulehli na otevřený pozemek s cestou. Pier se strachem z privátního pozemku před plot, já bezestrach za plot... Což ve výsledku vypadalo jako za stara ve východním a západním Berlíně... za plotem francouz, před plotem čech... S pocitem 45km v nohách se usínalo lehce, akoráte pásovci hrabající celou noc kolem stanu a prý "moje" chrápání dělaly z této pustiny civilizaci... howgh

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz