04.02.2013 | 11:04

2.2,

Přesně v šest mi začal ve stanu vyhrávat mobil .., poté počítač, a pro jistotu mě prozváněla z domu Pajina. Sichr je prostě sichr. Vysoukal jsem hlavu ze stanu a viděl, kterak je většina lidí již sbalená. Jelikož mám poslední dobou špatné spaní a ještě k tomu pravděpodobně ječné zrno v levém oku z větru - jsem po ránu tak nateklý, že mě většina souputníků pozdravila v kuchyni jako nového příchozího. Teprve, až jsem si oblékl smradlavé tričko tak pochopili, že jsem to já. Přesně v sedm celá grupa vyrazila směrem k přístavu, což bylo cirka sedm kilometrů. Odjeli všichni, kromě mě. Já si jako frajer ještě dělal druhé café a snažil se ze sebe na toaletě vymáčknout krapet ohavnosti. Nevím, proč jsem tak stupidní a nenechám si nikdy rezervu..

Vyrazil jsem do promrzlého rána a tetelil se krásou dne, když po třech kilometrech dojela cesta na křižovatku. Do prčic... tak to je pech. Levá? Práva? Čas neúprosně běžel a já začínal pociťovat stres. Zvolil jsem pravou a modlil se, abych někoho potkal. Bohužel. Krajina pustá, jako moje ranní hlava. Po čtyřech kilometrech jsem byl v ouzkých. Když tu se najednou vyrojilo auto za zády. "Prosím, je tohle cesta do přístavu?" soukal jsem ze sebe vyděšeně. V autě bylo plno a řidič byl v námořní uniformě, tudíž mi blesklo hlavou že "třeba bingo". "Ne".. odpověděl mi vážně.... "musíš zpátky do vesnice a na druhou stranu, ale loď už pravděpodobně nestihneš". Poslední slovo ani nemusel říkat, neboť jsem měl již otočené kolo a startoval jako kobyla... Vyskočil z auta a křičel za mnou "Dělal jsem si sranduuuuu", Debil!!! Kdyby věděl, že beru prášky na tlak, tak si dal majzla. Do infarktu chyběly dva schody!

Přístav byl kilometr přede mnou a celá tlupa mě již čekala. Kola se musela odbalit od brašen, brašny se naskládaly do podpalubí a kola se kurtovala jako pro horskou dráhu. Měl jsem pocit, že se to zbytečně přehání... Do té doby, než jsme vyjeli na otevřené jezero a vrhli se vstříc čtyřhodinové plavbě.. Kdo nikdy nezvracel - měl do toho blízko, kdo zvracel běžně - měl to za sebou. Já to tak nějak zvládal a klidně jsem mohl otevřít pusu a viděl bych občas svůj žaludek... pro kontrolu! V půlce plavby přišel mezi nás kapitán a poznali jsme v sobě okamžitě aktéry ranní příhody. Kapitán tou historkou bavil zbytek posádky celou plavbu a já se nehodil ani na hnůj jako dýně. Po čtyrech hodinách plavby jsme již netrpělivě vyhlíželi přístav Mansilla - což bylo molo zbité z desek, dva domky a v nich dva vojáci. Nad tím vším měli dozor čtyři psi a jedno prase. Tot vše.. Loď zastavila, kola nám vyházeli na molo, kapitán si zapálil, zasalutoval a byl v trapu. Musel jsem zajít odhlásit svůj pobyt v Chile, dostal jsem razítko, sežral čtyři sendviče oproti psovi, který mi civěl bez ustání do huby... a vyrazil na asi nejtěžší etapu dvou měsíců.

Dle informací vedla cesta ostře nahoru po kamení asi deset kilometrů k argentinské hranici, pak měla na argentinské straně přejít v brusinkový porost a poté patnáct kilometrů zvolna padat lesem k jezeru Lago del Disierto, kde - pokud budu mít štěstí, dostanu argentinské razítko do pasu a vyčkám možného příjezdu turistické lodi. Stejně tak jsem dle informací věděl, že se na tuto strastiplnou pouť nemám vydávat sám, neboť bych ji pravděpodobně nezvládnul ve zdravém duševním rozpoložení. Z tohoto důvodů jsme tedy nakonec vyrazili čtyři. Dva kanaďani, francouz a já. Zbytek zůstal v přístavu s pocitem, že bude lepší si to rozložit na dva dny. Stoupání začalo okamžitě a nebylo zbytí, než kolo skoro permanentně tlačit. Tahle chilská strana prostě byla alespoň trošku milosrdná a výhledy na největší zásobárnu ledovců - pohoří Campo de Hielo, které jsme měli všude kam až oko dohlédlo - tak nějak vynahrazovaly námahu. Pak to ale přišlo. Cedule vítejte v Argentině... a táhněte z Chile.. a cesta dostala oficielní statut mountain bike tratě. Byl to boj s velkým B, který se zdál že neskončí. Navzájem jsme si jeden po druhém pomáhali přenášet kola přes stromy, řeky a potoky a vyhlíželi jsme ten nejhorší pověstný úsek, který přišel po desíti kilometrech. Koně vyšlapali v pěšinách tak hlubokou a úzkou strouhu, že se do ní nevešla naše kola s brašnami a muselo se odstrojovat, popřípadě vláčet kolo jako psa.. Bylo to zničující, ale dokázali jsme to. Když se z ničehonic při výstupu z křoví vynořilo hluboko pod námi Lago del Disierto a za ním fenomenální Fitz Roy, skoro bych uronil slzu.

Stovky lidí jezdí do těchto míst, aby viděli jednu z nejhůře pokořitelných hor světa na vlastní oči... a vidí prd, neboť patagonské počasí přeje vyvoleným.. A my, jakoby zázrakem za námahu dostali Fitz Roy v plně parádě. Díky bože! Dorazili jsme zcela zbití pro argentinské razítko a jásali štěstím, že loď pro nás přijede v sedm. Na stejnou loď čekal ještě úžasný stařičký pár z německá a mladá kočka z Yokohamy. Udělali jsme si tedy na břehu cafépárty a společně si zalepovali potrhaná lýtka od šlapek. Většinu cyklistů, kteří přešli zdejší horu by jste poznali podle krvavých šrámů od šlapek, ti chytří si je kvůli tlačeni odmontovali. Já na závěr vyrobil kříž a společně jsme na pláži pohřbili moje boty, které nevydržely stres z cesty a naprosto se při tlačení rozpadly. Měly na to nárok po osmi letech úžasné služby. Pronesl jsem děkovnou řeč, ostatní sborové Amen, potlesk... a moje boty mají po službě, s výhledem na jezero a Fitz Roy. Tudíž, další věc v prdeli... s takovou povezu domů prázdné kufry! Přejeli jsme jezero a celá naše tlupa se usalašila v kempu pod ledovcem Glacier de Huemul. Koupili jsme pivo, u ohně se hrálo na kytary a pohled na koně, vodopády a ledovec nad hlavou byl omračující. Byl to tak náročný den, že jsem si šel pro další pivo...a co!?Zasloužil jsem si to...a moje lýtka taky!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz