04.02.2013 | 09:09

1.2.

Probudil mne déšť.. ..typický pro tyhle končiny, což znamená.. s bičováním větru. A zničehonic po chvilce ticho a klid... a poté zase vichr... a zase déšť. A dokola a dokola... až Lucifer zavolá, zpívá se v jedné písničce. Zůstal jsem pod stříškou do desáté ranní. Nebylo kam spěchat. Čekalo mě posledních zhruba 40km do vesnice a tak jsem si mohl v klidu nacpat do hlavy café i s vločkama.

Vyrazil jsem na "poslední" štreku nutně zachumlán do goretexu a s pocitem blaha, že cesta bude v cíli. Poslední desítku kilometrů do vesnice musel projektovat psychopat, neboť na vrcholcích kopců jsem vesnici viděl před sebou, ale projektant mě protáhnul ještě půlkou Chile a čtvrtinou všech bukových porostů. Já měl v očích jen hospodu, ubytování, café a fůru žrádla. Samozřejmě jsem se dočkal. Vyfotil se u cedule, v prvním obchodě nakoupil vejce - pravděpodobně od slepic z pravého zlata - podle ceny.., a našel si místo pro stan v kultovním komplexu El Mosco, který vyznávají jako meeting point všichni, kteří zde na kole ukončují své putování po Carretera Austral. Seděl jsem za oknem příjemné kuchyně, požíral vajíčka s parkem obdivoval tu hrstku lidí, kteří si zde zařídili život.. Tady na konci světa!

Vesnice byla založena pár fajnšmekry teprve v roce 1966. Nikdo nemohl tušit, že se z ní stane kult a základna pro dobrodruhy z celého světa. Ti odsud podnikají výlety k ledovcům, případně do Argentiny k hoře Fitz Roy. Díky tomuhle renomé které kemp měl, se nás sešlo v El Mosco deset na kolech a dva pěšáci. Povinně jsem k večeru zakoupil lístek na loď a byl upozorněn, že boarding time je povinně před osmou a loď odplouvá o půl deváté. Paní mi to zopakovala asi desetkrát a já nabil pocitu, jestli náhodou nezná můj příběh o zmeškaném autobusu v Calame. Seděl jsem ve společnosti všech příchozích v příjemně vytopené kuchyni a společně se tak při pivu vytahovaly příběhy z cesty a ukazovaly se jizvy. Všichni jsme věděli, že nás druhý den čeká jedna z nejtěžších tahanic s kolem a podle toho jsme i popíjeli. Já si pro jistotu vyrobil deset sendvičů na cestu, neboť hrozilo uvíznutí v krajině nikoho, na více jak tři dny. A do toho se kecalo a kecalo a já se tak například konečně dozvěděl, že rostlina, která mi tak vysává zdejší život a díky svým ostnům se vám zapíchne nejraději do ponožek kde bodá jako tlupa nadržených ježků... popřípadě je schopna propíchnout vám i karimatku. Tak rostlina se jmenuje Pimpinela a hodil jsem vám ji mezi foto v rámci zajímavosti dne. A teď tedy dobrou noc z konce světa. Ráno musím vstávat v šest. Objednal jsem si i buzení přímo z domu, abych nemával odjíždějící lodi že břehu. Bojím se zítřka... fakt bojím!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz