02.02.2013 | 19:01

31.1.

Vstával jsem časně .. a takzvaným "huhu" stylem, neboli - byl jsem značně vyhukaný. Po celý proces usínání jsem tělo přesvědčoval, že ráno vyrazíme brzy vstříc lodi... a při nočním čůrání proti vichru jsem o tom ujišťoval sám sebe. Huhu jsem tedy rychle vyrazil ze stanu a rychle zase zalezl. Venku se totiž ženili čerti. Teď pozor! To je takové pořekadlo ohledně špatného počasí. Nerad bych, aby si někdo.. třeba z Prahy.. myslel, že byla před mým stanem svatba a že jsem tím pádem strávil půl dne na veselce.

Venku mrholilo, sáček na mém sedle se třepal ve větru jako správná větrná bójka a můj výpočet ohledně kilometrů směrem k přístavu dostával trhliny. Nechtěl jsem ale sundávat kalhoty, když byl brod ještě daleko.... a zase pořekadlo..., je nutné to překládat?:-) Počasí tady dóle je opravdu nevyzpytatelné, tudíž jsem si udělal café a byl ve střehu. Měl jsem alespoň čas si prohlédnout sám sebe v zrcátku. Již druhý den mě bolí levé oko, tedy přesněji řečeno... tak trošku po doktorsku.., tam, kde pan bůh naříznul kůži, aby ní vylezlo oko - tuším, že se to jmenuje vičko, tak na tom spodním se mi udělala bulka, která řeže a dává mi pocit opuchlého oka. Naštěstí je to jen dojem, neboť když s někým mluvím, tak se mi tam nedívá... tak se to nejlépe pozná. I když, možná to bude tím, že se ke každému točím pravou stranou. Takže jsem na sebe civěl do zrcátka a přemýšlel, jestli se to dá vymáčknout, vyříznout, zaškrtit či vypálit. Jiné zákroky neznám. A do toho přemýšlení ustal déšť. Ve vteřině jsem se sbalil a rozdal si to s kamením. Měl jsem na to čtyři hodiny. Cesta byla nemilosrdná... a počasí taky. Nechtěl jsem se zabývat vytahováním goretexu. Chtěl jsem jet tak rychle, aby se na mě kapky vypařily. Což v desítikilometrové rychlosti nejde. Podél řeky Rio Baker jsem skoro mlel z posledního a při stoupání k Puerto Yungay jsem chroptěl jako tetřev.., no do cíle jsem přijížděl čtvrt hodiny před dvanáctou. Loď již vjížděla do zátoky a já tak zcela promočený měl čas, vzít si goretex. Míle rád jsem navštívil opěvovaný stánek v přístavu, který je jediným zdrojem výživy na cestě tam dolů před odjezdem lodi. Dědeček mi na mé přání předal třikrát masovou empanadas za trojnásobnou cenu a když jsem zjistil, že mám ještě deset minut, vrátil jsem se pro kafe. To jsem dostal za cenu čtyřikrát vyšší a dědeček nechal vnučku, aby mi kávu připravila. Srkal jsem café, pářilo se ze mně jako z Jágra po zápase a v duchu jsem si říkal, kterak děda s babinou neskutečně profitují na tom, že vědí, že tu nikde není konkurence. Člověk sem dorazí absolutně grogy a jiné šance nemá, pokud tedy nemá v úmyslu sežrat toaletní papír, který jako jediný je zdarma. Myslím, že po každém odplutí lodi se děda s babinou, popřípadě vnučkou vezmou za ruce a štěstím tančí obkročáka.

Loď zuřivě vyrazila kupředu a já se dostal až do kajuty ke kapitánovi. Počasí silné připomínalo Newfounland, což mi imponovalo. Francouzkého cyklistu, který vystupoval z lodi jsem se optal, jestli na druhé straně něco je, kde bych se najedl, nebo schoval před deštěm.. no prohlásil pouze lakonicky "No"! Až na konci ve Villa O´Higgins. Loď se tedy blížila k břehu a čekal-li jsem alespoň tři budovy jako přístav - zklamal jsem se. Byla tam jen jedna. Ovšem dokonalá. Ukryla mě před deštěm a ještě jsem si mohl dát kolo do richtigu. Vyrazil jsem tedy na poslední stovku kilometrů po Carretera Austral. Pociťoval jsem pocity absolutního štěstí. Na tenhle úsek jsem se tak strašně těšil. Byl jsem natolik odřezán od okolního světa, jak jen to šlo. Sem již nejezdí nikdo. Pouze ti, kteří chtějí vidět ledovce na této straně světa a z Villa Higgins se k nim dá dojet na lodi..., nebo blázni na kolech a pěší. Ti se totiž jako jediní můžou dostat z vesnice další lodí přes jezero blíže k Argentinské hranici a hoře Fitz Roy. Tam již cesta není a je nutné podniknout přechod přes kopce i s bagáží. Tudíž, jsem si to smažil nahoru a dolů s pocitem blaha a nechal se unášet všemi vodopády a ledovci nad hlavou. Teplota se pohybovala kol dvanáctky, občas mžilo a vichr mi bušil do zad. Při jednom že sjezdu mi byla již taková zima, že jsem poprvé použil obě mikiny a byl čas na rukavice. Nevím proč jsem zastavil zrovna na mostě. Prostě jsem měl pocit závětří a tak jsem na vteřinu vytáhnul věci z brašny a položil je na okraj mostu, včetně rukavic. Vtom se přiřítil vichr rychlosti sršně. Zareagoval jsem okamžitě... a chytil jsem hajzlpapír. Měl jsem asi pocit, že je to ta nejdůležitější věc. Na mostě bohužel zůstala ležet pouze jediná rukavice. Utíkal jsem podél řeky a byl jsem jako v transu. Viděl jsem ji. Začalo pršet a já přemýšlel, jestli do řeky skočit nebo ne.. Bylo to setsakramentsky zoufalé. Po dvoustechmetrech se řeka vlila do řeky Bravo a bylo po všem. Úplně nová softshellka je v prdeli. Odrazil jsem od mostu jako kretén. Na levé ruce rukavici, na právě igelitový sáček. Jsem zvědavý, jak dlouho mi taková machrovina vydrží. Máte v okolí někoho, kdo bohužel přišel o pravou ruku - tak mám pro něj zcela novou rukavici. No problém.

Přicházela noc a do jediné vesnice bylo ještě 40km. Hledal jsem očima nocleh, ale všude jen mokřady a kamení. Nevypadalo to vůbec dobře a za zády se mi honilo hejno mračen. V přístavu mě dokonce varovali před sněžením, ale to už by bylo příliš. Když jsem zničehonic prolétnul kolem dřevorubecké chatky.. donutilo mě to vrátit se. Chata, spíše rozpadlá bouda se zápražím a kryta střechou stála pod ledovcem a o vodu tedy nouze nebyla. Ustlal jsem si na dřevěné podlážce a byl tak krytý před větrem. Za normálních okolností bylo tohle přesně místo stvořené pro vraždu... no teď jsem byl v ráji

Rolex Replica Watches https://www.cinwatches.me

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 446 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz