01.02.2013 | 23:22

30.1.

Nevím, na co jsem čekal.. ..vstal jsem tak nějak.. převalovaně, před stanem mi chodila kvočna s kuřetem a v kempu byl slyšet ranní ruch. Motorkáři půjčovali své stroje, trekaři své holé.. a já potěžku vylezl ze stanu a vyrazil na nákup vajec a ingrediencí pro plánovanou ranní omeletu. Poseděl jsem s kanaďany, kteří si to šněrovali Amerikou od shora dolů na silných strojích. S pýchou jsem jim oznámil, kolik že mám v Kanadě skvělých přátel, chilanům jsem pochválil jejich vlast, němcům jejich výrobce nosičů a cyklobrašen a kvočně její kuře...a najednou jsem byl v kempu sám. Bodejť by ne, bylo po dvanácté!

Měl jsem stále pocit , že není kam spěchat. Čekal mě poslední úsek dlouhý přes 230km. Byla středa a loď, která mě měla dostat do Argentiny odjížděla dle informací v sobotu brzy ráno. V cestě mi ovšem stál ještě převoz přes řeku Rio Bravo. Zašel jsem tedy do informací, abych se informoval o téhle prekérii. Slečna mi sdělila, že převoz jezdí denně v deset, dvanáct a osmnáct. Supeeer, tak to mi vychází skvěle. Vyrazil jsem na absolutně nesjízdnou šotolinu a přemílal v hlavě odjezdy a příjezdy..., aby mě po chvíli oblilo horko. K přívozu to mám 130km a jsou dvě odpoledne. Jestliže nestihnu ujet 130km do zítřejšího poledne, budu mít jen pátek na to, abych ujel zbývajících 110km na druhé straně řeky a to nedokážu, ani kdybych si do říti narazil vrtuli. Přišel bych tak o sobotní loď do Argentiny a další jede až v příštím týdnu. Tahle obyčejná počtářská hříčka mě přivedla na totální mizinu. Byla jediná šance. Udělat vše pro to, abych do zítřejší dvanácté ujel oněch 130km k přívozu, jinak jsou moje šance sečteny a mužů jít na ryby. Hrábnul jsem plnou silou do pedálu, čímž se vlastně nic nezměnilo, neboť tak činím stejně furt a pořád. Pral jsem se s cestou, jak jen to šlo, vítr byl proti mne... o kopcích nemluvě. Tělo mi skrzevá mozek sdělovalo "jsi debil", tohle nemůžeme ujet ani bez stresu a teď jej mám v sobě na rozdávání". Nechtěl bych být v takovéto chvíli mozkem. Tělo si mele svoje, já si melu taky svoje... a teď babo, vlastně mozku - raď. Nemluvě o tom, že tělo, já i mozek jsme jedno a totéž. Kurva, to je ale tak strašně filosofický, že se v tom sám nevyznám!

Příroda po cestě rozehrála opět svoji estrádu, nemluvě o tom, že po cestě skoro nikdo nejel. To jen nahrávalo jistotě, že se blížím konci světa. V některých partiích cesty jsem zůstal tak očarován krásou, že jsem sám sobě dával za pravdu, že spěchat je zbytečně a s chutí se zakousnul do cibule, kterou teď používám, místo drahých jablek. Po chvíli jsem se stejně vybičoval k tomu, že civět na ledovec se dá klidně týden, no zatracená loď do Argentiny mě zastaví na půl týdne... a to je víc než pět ledovců dohromady. Tudíž, opět na koně!! Kolem sedmé večerní jsem měl k šedesáti kilometrům a bylo jasné, že je po všem.. zmírnil jsem hledal místo na spaní. Cesta byla ovšem silně kopcovitá a okolí plné mokřad.... Když už jsem místo na spaní našel, po chvíli jsem si to rozmyslel s odůvodněním, že mi vadí nějaká blbost a tupost... a jel jsem dál. Blížila se devátá a začalo mi docházet, že jsem přestřelil. Vichr nabíral na obrátkách, padala tma... a místo na spaní nikde. Když tu najednou, přímo v rozeklaných skaliskách u řeky Rio Jirrere nápis kemp! Spása.., přes okno na mne čuměla celá rodina i s kohoutem na stole. Očividně se dohadovali, kdo vyleze ven. Kratší šířku si pravděpodobně vytáhnul otec rodiny. Měl zhruba tři promile v krvi, bílý nátělník a kšandy, což je v kompletu móda romů z Ostravy - Přivozu. Tudíž, možná byl v česku. Vyvalil na mě asi tisíc vět ze své bezzubé huby a zakončil to slovy 5000,-. "Cože?" ..povídám ..."5000,-??" V Cochrane i Coyihaque jsem platil 3000,-.. "Máte teplou vodu?" .. "Ne" .. odvětil... "a internet?" .. "Ne" ..kroutil hlavou.. "Ale je tu krásně" pronesl a krknul si. "Supeeeer, dííííky".

V devět večer, mi byla krása kolem jeho domů zcela u říti, nemluvě o tom, že on se o tu krásu pravděpodobně nikterak nezasloužil. Prostě jen věděl, že je devět večer a že vypadám na placení. Poplácal jsem ho po zádech a zamával mu. V tu chvíli tělo i mozek začali kopat jako koně "co to deláááááš? Kam ještě jedemeeeeee? Zaplať toooo!!!". "Nikdy!! Prostě nikdy!" Ujel jsem ještě pět kilometrů a narazil na hospodářství velikosti Úval u Prahy. Vniknul jsem dovnitř, rozehnal ovce, krávy, koně, krocany, slepice a psovi hustě ukázal ať drží tlamu. Zaklepal jsem na dveře provizorního stavení.... nikdo. Dalo se to čekat. V této pustině by mohl přežívat maximálně Frankenstein, nebo Hannibal Lecter. Usalašil jsem se tedy co nejdále od zvířat, aby se neopakovala stóry s koněm. Tentokráte totiž byla zvířata v přesile. Majitel pozemků byl i šťastným majitelem vodopádu. S ručníkem a na hambato za burácení větru jsem hledal odvahu se k vodě přiblížit.. No bylo jedenáct večer a odvahy již nezbývalo. Natřel jsem se tedy mýdlem jako chleba, nacákal na sebe vodu, tedy spíše led... a zalezl na kutě. Na tachometru bylo 86km. Díky, díky nohy moje.... miluju vás... Dá-li bůh, bude polední trajekt zítra náš!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz