30.01.2013 | 23:21

29.1.

V noci mne probudil hluk.. ..zprvu jsem si myslel, že na mě tradičně dorazil majitel. Ovšem když jsem vystrčil hlavu, tak za svitu luny stál na pláži kůň a byl extrémně nasraný, že mu ležím ve výběhu. Zalehnul jsem s pocitem, že je to kůň, místa je tu dost pro oba, ráno mu pohodím kus špagety, řeknu mu hijá a půjdu. Ale ouha. Kůň stal ráno u stanu v evidentně stejně nasrané náladě jako v noci. Ba naopak, teď viděl, jak jsem malý a vyzablý a že přeprat mě bude otázka jednoho kopnutí. Aby svůj plán dovršil, stoupnul si před díru v plotě, kterou jsem vlezl na jeho pozemek a funěl jako buvol. Tak tohle byl ořech! Něco mi jasně říkal, ovšem já nejsem Kajka Janková nebo Verča Němečková - kamarádky koňofilky. Ty by rozuměly natotata. V jednu chvíli mě dokonce napadlo, jestli majitelem pozemků i stavení kterého jsem se v noci obával není onen kůň. Přede dveřmi totiž stály dva páry gumaků a přes okno jsem viděl na plotně kýbl s něčím. Blbost. Kůň nemůže být vlastníkem nemovitostí! Jelikož jako člověk bych měl mít víc inteligence než má koňská hlava, přelezl jsem plot o kus dál a potichu se vrátil tak, abych měl koně zezadu. Neviděl mě a to bylo dobře. Mohl jsem s klidem zařvat tiché "huuuuj" a tlesknout. Myslím že kůň utrpěl šok strachem. Ani Váňa s Bajajou by ho neukočírovali. Myslel jsem, že mi rozmetá kolo, které zůstalo v ohradě. Historka je tedy u konce a já z duše přiznávám, že se koňů bojím... a že mám na téhle cestě daleko více problémů než v Kanadě. Ačkoliv to bude tím, že stále někomu lezu se stanem do pelechu, jako Cassanova.

Byl nádherný den a cesta se dál vlnila kolem jezera. Velikost vodní plochy tajila dech a přitom byl tohle pouhý ocásek. Úzkým žlabem se jezero přelévalo dál k Argentině a městu Chico Chico. Byl jsem připraven na nesmírně těžkou etapu do poslední výspy civilizace - městečka Cochrane. Ostatní kološlapači si tuto etapu rozdělili na dva dny, no já to chtěl zatáhnout najednou. V jednom z mnoha výšlapů mě čekalo překvapení. Dojížděl jsem dvě lehokola a mrknu na značku kol a co nevidím AZUB!! Česká firma a můj sponzor v rámci cyklobrašen. Tohle mohl být jedině francouzký pár o kterém jsem slyšel od Honzy Gally z Azubu. A fakt. Angelika a Vincent na roční cestě z Peru. Byli úžasní. Angelika se totiž pořád všemu smála a Vincent pořád mlčel. Možná se divím, že ji cestou nezabil... ačkoliv, do cíle ještě daleko:-) Pokud si někdo pamatuje na můj předodjezdový strach z možné krádeže brašen za jízdy z kola v bolivijském La Pazu a varování od Honzy Gally, že dvěma francouzům se to stalo... tak tohle byli prosím oni! Kvůli jejich případu mám stále zamčené brašny na nosiči jako úchyl! Plácali jsme hubou o kolech, o cestě a o posezení na pivu v Ushuaia, neboť mají letenku den po mně.. a převážnou část zbylé cesty chtějí jet autobusem. V dalším stoupání jsem potkal dva páry z Belgie a Anglie, kteří jedouce zespod to berou až nahoru na Aljašku. Juj, závist mi padla kolem ramen. Jednou to s Pajinou dám taky. Hned jakmile mi povolí sociálka vozit dítě v cykloflašce, tak jedem. Film ověnčený Oscarem o osudu ženy, která se provdala do Arabie a po krutosti manžela se těžce dostávala zpět z doby kamenné do civilizace se jmenoval Bez dcery neodejdu... a tak se bude jmenovat i moje příští cesta. Což vypadá, jako bych fňukal... a fňukám! Jestliže jsem myslel, že etapa bude náročná... tak jsem asi myslel prd. Tohle byla zabijárna. Kopce podél řeky Baker v krajině nikoho byly tak strmé, že jsem měl problém kolo tlačit. Snažil jsem se nadhazovat přední kolo a všecko to jakoby hodit před sebe... a hned zmáčknout brzdy, aby to nesjelo zase dolů. Ale šlo to horko těžko. Barva řeky Baker, ledovcová pole a pusto prázdno donutily k zamyšlení, jestli by tyto výhledy nedonutily i zapřisáhlého ateistu věřit v boha. Tolik přírodní krásy jsem v životě neviděl. Snad jedině v šesté třídě, když jsem se bez milosti zamiloval do Markéty Kopalové. Nevěděl jsem co dřív. Fotit, kochat se, tlačit... kolo i do gatí. Těžká to práce. Do Cochrane zbývalo 20km a já byl bez jídla. Poslední mrkev a sušenky. Víc jsem po cestě nesehnal. Mohl jsem sežrat zbloudilého psa, který se motal kolem cesty.. Ale byl bez oka, což byl pro něj již tak těžký osud. Být navíc sežrán smrdutým čechem byla by pro něj rána z pla i....z jednoho oka. Drtil jsem to až do deváté hodiny a vítězoslavně dojel do posledního městečka na trase. Ubytoval se v kempu a dál si vřelou sprchu. Co nenakoupím zítra, to na dalších pět dní nemám. A jeleny žrát nebudu. Jsem jelenofyrian:-)

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz