28.01.2013 | 23:36

27.1.

Nedělní ráno, jako vymalované.. ..vichr neustal, ba naopak přidal na síle. Já se motal jako v transu, neboť po nočním snění - kdy byl jsem již doma s rodinou - hledal jsem ze zvyku kolem spacáku papuče. Tyhle papuče jsou ovšem stále ještě daleko. Sjel jsem tedy do vesnice a uprosil panimámu, aby otevřela před desátou, kvůli moji ranní kávě. Přidala mi k tomu jako bonus dvě bulky s marmeládou a já si tak polepšil s kručením břicha. Ztratil jsem totiž další věc, a sice lžičku. Lžička se nezdá být tak důležitá, dokud si neuděláte polévku, nebo ráno vločky. Já to drtím bezlžičkově již pátý den a na mou duši, někde ji čmajznu... čmajznu ji, nebo vydlabu z bukového dřeva.

Cítil jsem se býti najedený, silný až statný. Byl čas vyrazit do nepohody a extrémně těžké etapy bez známky lidské duše. Hned stoupání po kamení nad vesnici mě málem proti větru zabilo. Pochopil jsem, proč spousta cyklistů i čundráků všeho druhu raději zůstalo v teple svých přivázaných stanů.Vichr se mnou házel z jedné strany cesty na druhou, párkrát se mnou mrštil skoro o zem.. a kdykoliv sem kvůli focení či čůrání opřel kolo... pokaždé s ním seknul, až to zazvonilo. Byl jsem na zhroucení, ovšem výhledy na okolí tradičně udusily moje výkřiky. Při jednom ze sjezdů, které se vlivem protivětru rovnaly spíše ostrému výšlapu jsem se čelně srazil s obří vážkou, kterou nahnal vichr přímo proti mně. Byla to rána jako hrom. Dokonce jsem slyšel, jak kvikla... teda myslím, že to byla ona. Spadla mi s rozbitou hlavou za vestu, tudíž jsem kvičel zase já. Dán Bárta, coby milovník vážek by si asi ucvrnknul blahem, no já měl na krajíčku cvrnk ze zděšení! Tím se mi při šlapání obnovila vzpomínka, kterak jsme v dětství s bráchou lovili vážky a špendlíkem jsme je napíchávali na tabulku z polystyrenu pro případnou výstavu. Dávali jsme vždycky špendlík do hlavičky, do ocásku a po dvou do každého z křídel, aby byla vážka pěkně roztažená. Při desíti vážkách na polystyrenu nebylo bohužel přes špendlíky na vážky vidět a byli jsme tak odkázáni spíše na výstavu špendlíku a sichrhajsek. Tahle stóry mě pobavila a já se mohl zubit proti větru a počítat táhnoucí se kilometry.

Řeka Murta vytvářela v kaňonech a na pláních takové divadlo pro oči, že jsem těžko hledal vysvětlení vzniku člověka. Tohle byla pastva a divočina v jednom a já jsem byl štěstím bez sebe, že jsem mohl být při tom. Pošmourné počasí a orkán v nozdrách vlastně dohrávali dobrodružnou scenérii divočiny. Pohyboval jsem se navíc v lokalitě Huemula, což je jedno z nejohroženějších zvířat Jižní Ameriky. Vypadá jako malý srnec a byla by prý strašná náhoda, kdybych jej uviděl. Přesto mě, jako účastníka provozu stále varovali na sundání nohy z plynu, neboť jsem v lokalitě Huemula a nedejbože... Představa, že bych tohle extra vzácné zvíře náhodně sejmul na kole byla vzrušující. Češi opět v chilských novinách! Jeden co nechtěně převrhnul vařič a shořela třetina národního parku Torres del Paine, druhý co krade propisky na státních návštěvách a třetí, co sejmul na kole posledního žijícího huemula a ještě ho navíc sežral se špagetama. Titulní strana a článek jako hrom.

Míjel jsem přijezerni vesnici Puerto Ibanez, která to nejvíce schytala, když si v roce 1991 uprdnul nedaleký vulkán Hudson. Do třetiny ji zasypal popílkem a kamením. Okolní pastviny byly na úhel a stáda ovcí a krav tak leda na roštěnku. Popílek je tu všude dodnes a cesta je jim po krajnici zasypána jako cukr. Vesnice se z toho vzpamatovala a kdo chtěl se odstěhoval. Hudson je tu totiž pořád a čeká na další šanci. Já nevím proč, ale pokaždé když vidím vulkán, tak si představuju co se děje uvnitř... a pokaždé se mi vybaví Karel Heřmánek coby Lucifer. Třeba to tak je. A taky nechápu, proč Lonely Planet i Rough's Guide upozorňují turisty na stále poletující prach a popílek při větrném počasí v Puerto Ibanez. Ostraváci toho mají plně rypáky od rána do večera a žádný cestopis o tom nemluví. Ostraváci by naopak v této lokalitě jako jediní při větru větrali. Což mi připomnělo, kterak mi v šesté třídě vysvětlovala třídní Svobodová - dej ji pánbůh lehké odpočinutí, že komíny z přerovské chemičky chrlí pouze čistý ozón, neboť na jejich špičky umístili soudruzi specielní kyblíky, které zachytávají nečistoty. No vida! Moje rada pro chilany tedy zní, práskněte na vrcholek sopky Hudson kýbl... a vyražte na něj: In memoriam Ms. Svobodová!

Zapíchnul jsem to po sedmé večerní na louce poblíž řeky Murta. Jemně mžilo, mračna se honila o sto péro a nebylo kam spěchat. Našel jsem místo mezi kravěnci a hrdě se šel umýt do hambata k místnímu zuřivému potoku. Bohužel, doba koupání skončila. Garantují vám, že do tak ledové vody by jste nedali ani ruku na dvě minuty. Natož svoje ohanbí! Ani souseda co vám chodil za ženou,... ani proradnou ženu.. to vše že soucitu! Já to zkusil na devět vteřin a ta chvilka stačila na to, aby na mě mýdlo zmrzlo. Nechápu, proč nejvyšší stvořitel při své inteligenci, která je nezměřitelná, nemyslel na to, že mohl do potoků nainstalovat průtokový ohřívač, nebo bojler. Případně mohly téci potoky dva současné s teplou a studenou. On by to vymyslel.... on Nejvyšší jo. Bohužel, po zubech je to další vývojová chyba stvořitele. Lezu raději do spacáku, neb teplota klesá na 4 stupně... tudíž dobrou a noc!!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz