24.1.

Budíček uprostřed návsi.. ..bylo před devátou a stejně jsem byl vzhůru jako první ve vesnici. Mraky se převalovaly přes hory, stejně, jako se převaloval můj žaludek. Zabalil jsem svých pět švestek s umíněním, že neodjedu, dokud nevyžebrám café. omega replica Na jednom z domů pobitých deskami čněl nápis Caffeteria a cedulka otočená na Otevřeno. Vniknul jsem tedy dovnitř, usednul a čekal. Po desíti minutách jsem začal chodit po domě a volal jsem, chtíc své café.. Už už jsem chtěl odejít, když přišla paní v županu, pustila si televizi, zeptala se mně, čeho že žádám a bylo vymalováno. Dostal jsem své cafe, paní dočučela na seriál, dorazil zbytek dědiny na besedu a já se cítil, jako u tety za Prahou.

Když jsem se zeptal, kde koupím chleba, dostal jsem lakonickou odpověď "v domě číslo 19 u moji mámy". Představa nákupu chleba u někoho doma, mě znervózňovala, tudíž jsem se poptal ve zbytku osady... no všichni mne poslali do... "devatenáctky". Zaklepal jsem tedy na dveře, stará paní mě pozvala dál, děda se nenechal rušit a čučel dál na tělku... a já dostal do ranečku pět starých bulek, co měla bábina za oknem v krabici. Jó, tohle je vejdělek! Café v županu a chleba za oknem. Takhle se tady nakupuje dnes a denně a nikomu nic nechybí! Při vzpomínce na Pajininu otázku, jestli mi v obchodě nedají u kasy na kreditní kartu peníze v hotovosti jako u nás, mě zpětně rozesmála. Třeba bude tahle živnost jednou i u nás populární a já si zajdu pro chleba třeba přes jedno k Balkům!

Vyrazil jsem na dokonalý asfalt před polednem, abych po chvíli zjistil, že odešla do věcných lovišť další položka - mobilní telefon. Byl jsem na to připraven, neboť tenhle Nokia mamrd, je zlým snem již od samotné koupě. Na cestu putoval pouze jako MP3 přehrávač a ani to nezvládnul. Dotykový displej se jakoby posunul o jedno místo a abych mohl zmáčknout tlačítko "play", které je na kraji, musel bych mačkat zcela mimo telefon... což logicky nejde... tedy alespoň myslím:-). Muselo být vtipné mě sledovat, jak stojím obkročmo a snažím se napřed v klidu, pak zuřivě bez emocí a pak s emocemi nad rámec, mrskat s telefonem. Jsem kliďas, ale jednou jsem dokonce zařval "Ty kurvo" a praštil jsem s telefonem o strom. I tak telefon stále hlásil, že je připraven poskytnout mi služby. Zabít Nokii prostě nelze! Vyřešil jsem poslech hudby v krizových podmínkách extra originálním způsobem. Na mé čtečce Kindle lze přehrávat hudbu, bohužel jsem do ní uložil jen jedno album. Čtečka je ovšem natolik chytrá, že umí předčítat uložené knihy... bohužel jen ty anglické, zakoupené na Amazonu. Ve snaze dostat do mých uši jakýkoliv hluk k zdolávání kopců, nechal jsem si předčítat cestopis o Chile v angličtině. Díky bohu alespoň za něco, bohužel, jsem se svoji chatrnou angličtinou nerozuměl vůbec ničemu,... tedy kromě věty "battery low" těsně před tichém. A jsme opět v prdeli.

Carretera Austral, neboli celým jménem Jižní cesta generála panerai replica Pinochetta mě naučila za těch pár dnů neplánovat. Absolutně neplánovat. Ráno vyrazím s určitým náhledem na den a do hodiny dostanu facku v podobě kopce velikosti Lysé Hory. Elementem jedna je vítr. Ten mi kupodivu již druhý den hraje do zad, ale to také jen v určitou dobu. Dnes ve vesnici Villa Maňiguales jsem šel například do tří obchodů a po vyjití ven si to vítr fičel pokaždé jiným směrem. To nezažil ani Cimrmann. Prostě šlapete s větrem a chrochtáte u toho a najednou praaask a máte ho přímo v čenichu! Do největšího města na trase Coihuaque jsem měl 70km a měl jsem na výběr ze dvou cest. Pokračovat dále po asfaltu a užívat si jako Armstrong, byť o 30km déle..., nebo to vzít přes průsmyk po kamení. Zeptal jsem se v Maňiguales pěti lidí, všech pět mě poslalo po asfaltu, šestá - prodavačka, vůbec nevěděla, že nějaká jiná cesta je. Neváhal jsem tedy ani vteřinu... a zabočil na kamení. A byl to jeden z největších úletů cesty. Čarokrásné výhledy na ledovce a hory, dvě auta za pět hodin, potoky, říčky, vodopády a zvířata ponechána osudu. A nocleh opět na návsi vesnice a bez umývání. Jsem prostě druhý den "smradupán", ale zítra ráno to doženu, hned jak najdu řeku. Jelikož ovšem jedu již v čepici a voda z ledovcových polí trhá žíly... asi se jen tak pocintám vodou a zbytek zaženu v městské parfumerce dámskou voňavkou.. Nejsem slečinka:-)