24.01.2013 | 19:18

23.1.

Sakra co to je? ...asi taková byla moje reakce na pošmournou oblohu po vystrčení kebule ze stanu. Muselo to přijít... prostě, muselo. A bylo to i předpovězeno. Oholil jsem tedy svůj ksichtik, aby po něm lépe sjížděly příležitostné kapky, čmajznul jsem v místní kuchyni trošku jaru a toaletního papíru (neměl by být k maní i toazimní papír?).. a rozloučil se s jezerem koupelí. Dno jezera bylo poseto sladkovodními slávkami... což značilo čistotu vody vhodnou pro kojence, tudíž se do takové vody nečůra... to by byl hřích. Což sakra neznamená, že jinde čůrám! Cesta padala úbočím k osadě Puyuhuapi a lemovaly ji zmiňované lopouchy velikosti člověka, které by klidně na listech udržely i psa... Celé to připomínalo výjevy z Cesty do pravěku a chyběl už jen ten mamut. Sjížděl jsem dolů a najednou mě to praštilo do oči. MOŘÉÉÉ! Pacifik se tady rozlil do jednoho z tisíců fjordů a příjezd do osady byl tím pádem naprosto výjimečný, neboť vzduch byl prosycen vůni soli a ryb. Puyuhuapi založili tuším v roce 1950 němečtí imigranti a zřídili zde známé lázně. Nepředstavujte si Luhačovice, nýbrž jeden domek a jednu káď. V muzeu jsem si prošel fotky a záznamy z osídlení a nestačil jsem valit oči. Bylo to stejně jako v Kanadě, popřípadě Newfounlandu. Prostě někdo odněkud přišel... povětšinou z Evropy, aby začal nový život. Připlul s celou rodinou a došel až někam do absolutní řítí, rozhlédnul se a řekl "Tady". Žena postavila děti na zem, rozdělala oheň, zabila tukana a muž mezitím postavil město. Prostě to, čeho byli lidé schopni při osídlování konců světa, nemá obdoby. Ačkoliv, za Přerovem se taky staví o sto šest. Na černobílých fotkách jsem zíral na množství pum a tuleňů, zabitých za běžného dne, na dovednost, s jakou stavěli lodě a nad pokusem dát tomu všemu německý nádech. Vše je zvýrazňovalo protější Café Restaurant s názvem Hans Diettermann. V Patagonii jsou patrny i české stopy a já jsem zvědavý, jestli na ně narazím. Přivedlo mě to i na myšlenku, že v těchto nehostinných krajích se ukrývalo a ukrývá mnoho válečných zločinců. Což chápu, neboť kdybych já potřeboval po sobě uklidit poté, co jsem vypálil vesnice tak se uklidím taky sem.... a každé ráno bych zašel k Diettermannum na café. Někde jsem četl, že se váleční zločinci nemají hledat, neboť největším trestem pro ně bylo, že museli nadobro ze země a žít v utajení a izolaci. Při pohledu na krásu Chile a Argentiny se tomu musím zasmát, a oni se tomuhle prohlášení řehtají asi taky, až se jim trhá slezina. Potkal jsem v místním parku opět kluky ze Santiaga, kteří jedou jen kousek, ale denno-denně se potkáváme. Mají obrovské znalosti o přírodě, byť vypadají jako tety Boba Marleyho. Včera jsem jim vysvětloval, že kolegové z domova chtějí fotku Tabanos a dostal jsem školení, že na to mám ještě týden, neboť pak samice zemřou. Vrcholem přednášky bylo, když kluci chytili jedno tabanos a ukázali mi, jak za třetím páskem na ocasu je obživa. Prostě utrhly kus ocasu, vytáhli malou kuličku a zamlaskali...Tak na tohle mám ještě týden! Cesta mě doslova pohltila. Jestliže včera nestála za nic, dnes kopírovala podél skal fjordy a nakonec se vnořila do parku Queulat aby mi poskytla pohled na nekonečný ledovec Ventiquero, vodopády, řeky a potoky... až člověk lapal po dechu. Černým punktem na cestě bylo stoupání od moře do sedla v 600 metrech. Raději bych vyskládal vagón s uhlím, než si to dal ještě jednou. Vyčlenil jsem si na to 2 hodiny, nakonec jsem byl nahoře o půl hodiny dříve, ovšem nohy se mi třepaly jako tresky. Ono vytáhnout ten náklad po kamení a šotolině ve stoupání přes 14%, to není vycházka na ples myslivců. Když už sem nevěděl kudy kam, stačilo zvednout hlavu a zadívat se na okolní ledovce a bylo tak nějak lépe na světě. A ještě příhoda pro kolofajnšmekry. Při focení vodopádu, zhruba v točně číslo dva, jsem nechal zabržděnou přední brzdu pomoci gumky... což běžné používám - jako ruční brzdu. No a všimnul jsem si toho až při výjezdu do točny číslo pět, kdy přední kolo na kamení už nejelo, ale dělalo rýhu... Tím chci říci, že vyšlapat část kopce, se zabržděným kolem je extra výkon a moje nohy by možná rozsvítily malé město! Sjezdem z parku dostal jsem se do lidu prostého kraje a tak to bude i po následující dva dny. Po padesáti kilometrech se občas vyloupne osada a já musím pečlivě zvážit nákup na další etapu. Ovšem v tom spočívá ona krása. Jako bonus mi bůh nadělil část cesty na dokonalém asfaltu a cesta tak ubíhala rychleji. S přicházející noci jsem dorazil do Villa Amaral a ulehnul za radosti místních děti do zdejšího parku. Děti se mnou uvařily špagety, čaj a pak mě na rozloučenou trefily šutrem do zad. To vše jen proto, že nechtěl jsem jim dát plyšového medvěda z řídítek. Smradi.... i tady rostou děti pro šibenici!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz