21.01.2013 | 18:41

20.1.

Nikterak jsem ráno nespěchal.. ..o desáté měli otevírat bar s wi-fi, ve kterém jsem seděl již včera večer na kávě a jednoznačně jsem jej označil za to nejlepší, co jsem na cestě poznal. Rodinná atmosféra, skvělé café... a navíc mi občas něco podšoupli, jako pozornost podniku..., což je něco, čím si mne koupí v každé hospodě na věky. Jelikož jsem tedy nespěchal, provedl jsem v řece Kansas ranní hygienu spojenou s metáním kotoulu pod vodou a poté následoval přesun do městského parku z důvodů vaření omelety s párkem. Původně to měla být večeře u řeky, ovšem místo, které jsem našel stálo za prd a navíc, ze tří vajec jsem dovezl v pořádku jen jedno... zbytek se líně přelíval v sáčku a ještě na slunci. Počkat do večera, tak věřím že ze sáčku vyleze kohout. Vařil jsem tedy po dlouhé době amoletu a přisedla si ke mne paní. Pořád na mne mluvila a já se ji snažil vysvětlit, že od pozdravu ji nerozumím už ani slovo. Nenechala se odradit a meldovala dál a dál. Po předvčerejší zkušenosti z El Bolsonu jsem měl strach, že si někdo zase myslí, že jsem něco čmajznul.. Navíc jsem pojal podezření, jestli ta babice nečeká na moji amoletu. Ostražitost stoupla na dvěstě procent a kdyby se jen přiblížila k moji plotně - zabil bych ji parkovou lavičkou. Paní sice vstala, ale jen proto, aby mi předala výtisk "Strážné věže" a požehnání od Jehovy. Nevím, čím jsem si tuhle ranní mši zasloužil, zda-li to bylo mým utrmáceným vzhledem, nebo kterak viděla jak klohním neznale vajíčka. Tak či tak děkuji za slova a amen, matko... ovšem od vajec dál!

V oblíbeném baru jsem setrval do pravého poledne, vyřídil všechny internetové formality, dosrkal café a udělal si křížek na čelo. Čekala mě cesta přes hory do Chile, dle informací po jedné z nejhorších cest. Bylo to ovšem jen 45km a věru bych to nějak dotlačil, bylo li by třeba. Asfalt skončil okamžitě za městem a hned na druhém metru začaly rolety a štěrk. Hustá nedělní kombinace, bez možnosti jiné varianty. Lítal jsem po cestě zleva doprava a hledal tu nejlepší lajnu. Byl hustý provoz, neboť byl víkend a slunce roztopilo na 37 stupňů. Všichni tudíž mířili k jezerům a naše cesta byla prvních 20km společná. Bohužel! Člověk ovšem přivykne všemu... tedy to se tvrdí! Já osobně si to nemyslím. Nelze přivyknout šotolinové cestě s roletami jako na rozbouřeném moři. Valil jsem maximálně desítkou a s pocitem, že víc už že mne vytřepat nelze. Většina orgánů se mi vlivem hrbolaté cesty setřepala tuším do podbřišku a do stehen. Od dnešní cesty mne bude bolet hlava na břichu a břicho mne bude bolet v oblasti kolen.. a dostanu li na fotbale balónem mezi nohy, budu si muset rozvázat boty! Po třicíti kilometrech se cesta jakž takž spravila, nebo jsem to již přestal vnímat... a pomalu jsem opouštěl Argentinu. Ta se mě zbavila celkem bez problémů, ovšem Chile mne opětovně vítala se zdviženým ukazováčkem. Nevezete něco nelegálního? Byla tradiční otázka odborníka přes výživu... a následovalo mé tradiční "ne!" "Tak mi pojďte ukázat tašky". Ouhaaaa, s tím jsem nepočítal. Našel mi salám, cibuli, jablka, párky a chleba.

"Všechno musíte vyhodit, to je předpis a do Chile s tím nemůžete..."

"Nevyhodím to....sním to"

"Jak chcete, ale zkontrolujeme to!"

Ufff, sednul jsem na bobek a počaly orgie a obžerství. Sežrat na posezení celé balení párků, sýr, chleba, jablka a salám.... to chce apetit. Dal jsem to, ale stanovým kolíkem jsem to musel šťouchat dolů. Kdybych nebyl lata, tak se jedu projet zpět do Argentiny na hrbolatou cestu a po desíti kilometrech to mám setřepané až ke kolenům. Ukázal jsem hlídce prázdné sáčky, ty se nadávili jen pomyšlením a poplácali mne... "Joooo, jsem gringo a jsem zpět v Chile". Měl jsem to do jediné osady po městě 10km po afaltu a tak jsem si lebedil. Byl to jediný asfalt na trase a nechápu, komu stalo za to udělat na dvoustech kilometrech pás desíti kilometrů z asfaltu. No děkoval jsem za to!

První problém nastal hned ve městě u bankomatu. Jediný bankomat nebral Visa kartu a na infu mi řekli, že automat na Visu je 500km na mé cestě. Bravo! Vivat Chile! Jediný obchod ve městě beroucí Visu mne nechal nakoupit a pak mi dali najevo, že Visa nefunguje a musel jsem zaplatit zbytkem peněz z Argentiny... ještě že tak! Všichni cizinci ve městě sedící u kávy na náměstí o problému s Visou věděli a poslali mě do hotelu Barnca, kde majitel dokázal směnit dolary. Majitel mi naopak nabídnul, že se mnou sehraje roli bankomatu, vezme mi Visu a vyplatí peníze, ale účtuje si 12% tax... Když je člověk bez peněz a bez jídla, kývne na všechno. Plácli jsme si a já si mohl vychutnat café za pesos v protější kavárně. Navštívil jsem nedělní rodeo, které je tady ve Futalufu vyhlášené a žasnul nad umem a dovednosti honáků dobytka. To co předváděli na koních můj mozek nepobral. Na závěr jsem si zazpíval Chilskou hymnu, pouhým otevíráním úst a zatleskal si... Byl čas hledat spaní. Obtížná cesta pokračovala dál podél řeky Futalefu, která je jednou z nejdivočejších na planetě zemí a kvůli které sem jezdí půl světa, aby ji pokořilo na raftech. Řeka mě měla doprovázet sto kilometrů až na křižovatku k moji vysněné Carretera Austral. Nebylo tedy nikterak těžké najít místo u řeky a nad vodou si vychutnávat špagety s vínem za 32korun, po kterém se vám vysuší sliznice na tři dny....No a?

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz