16.01.2013 | 15:21

15.1

Vstával jsem poměrně brzy.. ..nechtěl jsem mít problémy s ochrankou resortu, v jehož parku jsem chrupal, ale hlavně se moje tělo ihned po probuzení omrskávalo nervozitou. Čekala mne namáhavá RN234, neboli pověstná a nádherná Routa de Siete Lagos. Něco ve stylu nahoru, dolů, doleva, doprava, s výhledy na jezera co jsou dechberoucí... až po střední pasáž vjezdu do NP Nahuel Huapi, což měla být šotolina a kamení po dobu padesáti kilometrů.

Samosebou vše bez obchodu a kafíček. Pro jistotu jsem si na skalním ostrohu opět udělal ranní vyhlídkové doupě na jezero a narval do sebe vloček a banánů, jako opice. Bylo tak krásně, až se nechtělo šlapat. Ale to kakání....tohle ranní kakání je něco tak přesně přesného, že se to nedá popsat. Vlastně dá. Ve chvíli, kdy zalévám vločky mlékem, měl bych vědět kde a jak TO udělám, neboť odpočítávání začalo. Tudíž bylo jasné, že jestliže do sebe vsunu byť jednu vločku na skále... tak válíme! A taky že jo, alespoň se většinou ráno nemusím zdržovat zbytečnostmi. Nejdůležitější na světě kromě zdraví, míru a lásky jsou jistoty. Zaplaťpánbůh i za tuhle!

Cesta ihned po startu výživně stoupala nahoru a počaly první výhledy na jezero Lacar, nad kterým jsem spal. Slunce prančilo moje záda již z rána, ale vzduch byl tak čerstvý, že se mi chtělo zpívat. A taky že jo. Cesta se vlnila v tom argentinském ráji a já si notoval s Müllerem ze sluchátek: " keď mucha spí", popřípadě mi tam ječeli Tatabojs o slunečnici.... a bylo strašně fajn. Je nemyslitelné, přenést tu jezerní nádheru na plochu počítače. Názvy Lago Trafull, Falkner, Espejo, Hermeso a další stejně nikomu nic neřeknou. Ovšem pohled na ně trhal srdce na kusy. Pasoucí se koně, krávy, hory nad hlavou a křišťálově ledová voda. Tak trošku kanadská aljaška na jihu. Koupal jsem se v řekách, neboť k jezerům ani nemělo cenu zajíždět. Jejich velikost byla impozantní a většinou bych těžko hledal přístup k vodě.. A když si tak člověk chrochtá, jak že to jede.... tak dojede!

A bum, chlapík s červeným praporkem mne zastavil, já počkal až přejede bagr a byl obeznámen, že asfalt končí. A tak to přišlo. Na kamenité cestě byla snad deseticentimetrová vrstva prachu. Cesta šla ostře nahoru a dolů... a tak pořád dokola. Byl jsem v Národním parku Huapi a tím pádem nebylo možné se ničemu bránit a nikam odbočit. Drtil jsem to po té hrbolaté kryse, jak jen to šlo. Ale ono to spíše nešlo. Auta zvedala taková oblaka prachu, že jsem se musel tisíckrát zastavit a dýchat přes dlaně, dokud prach nesedne. Čtyřicet kilometrů bylo vůkol jen a jen sedivo a prach byl úplně všude. Musel jsem většinu věci schovat do brašen, abych alespoň něco uchránil špíně. Po cestě potkal jsem studenty z Belgie na kolech, kteří přijeli lodi a tak si šlapání užívali. Oproti mně dokonce vypadali svěže a holky dokonce voněly, což nechápu! Dle informací jsem měl na asfalt 25km a to mne nabudilo. Do prachu na právé ruce jsem si napsal prstem "makej"...a makal jsem!

Sjezdy byly tak kruté a kamenité, že až přijedu domů, pojedu se projet po turistické na Lysou horu, bo to je cesta medová, oprotivá argentinské potvoře. Vnitřně jsem při sjezdech cítil, že kolo tak skáče a třepe se, že něco musí povolit. Sedmý smysl!.... A taky že jo. Obě zadní brašny kupodivu nevydržely šílenost povrchu a nosníky se na dvou místech vytrhly. Musel jsem chtě nechtě zastavit a v tom mračnu prachu a na slunci začít s opravou. Tím, jak ze mně tekl pot, si mě okamžitě našla hovada a hlavně tabanos. Do toho se ještě kolo smýklo a spadlo na speciální stojan, který se zlomil. Pohroma byla dokonána. Stál jsem tam, obalen jako řízek potem, smradem a prachem,... kolo na boku a brašny mimo. Ani jsem to nefotil, neboť jsem měl strach o foťák v množství prachu. Opravil jsem vše provizorně a dojel po kilometru opět k chlapíkovi s červeným praporkem. Ten, z výrazu jeho tváře tak soudím,.. nevěděl zda-li jsem opice, strašidlo nebo bezdomovec, mi ustrašeně předal informaci, že asfalt je již za kilometr. Jupííííí, milují asfaltéry celého světa. Na asfaltu stála cisterna a kropící vůz, posádka spala ve stínu a já měl chuť do nich kopnout, ukázat jim jak jsem zaprášenej a pustit jim do sluchátek Buty a song "dva kropicí vozy", možná by poté zvedli své prdele a šli kropit cestu. Ovšem....s křížkem po funuse...a to se špatně překládá.

Našel jsem první řeku a ulehnul do ní. Smrad, únava a hlavně špína odtékala někam do moře. Přidal jsem šampon a jídlo a bylo opět skvěle. S asfaltem se vyloupla další a další jezera a já si vybral to první k utábořeni. Šlo o bezplatné tábořiště... a bylo skoro plno. Ale po dlouhé době jsem byl rád za lidi. Grilovalo se a vzduchem zněli Red Hot i s Chili... a já se pustil do opravy brašen. Naštěstí mi dal Honza z Azubu nějaké náhradní díly a tak jsem spíše vylepšoval, než opravoval. Stojan na kolo musel jsem zkrátit, ale funguje. Začíná se projevovat řazení, obalené prachem a špínou, brzdy změkly, ztracenou 1.5 láhev jsem musel nahradit petkou, neboť tak velké zde nemají. Toliko technický stav kola jako informace pro Traséra a mého nejmilejšího mechanika. Co nevidět ale skončí asfalt natrvalo a dolů se pojede hodně, hodně těžko. Snad jsou technické problémy - převážně s brašnami za mnou. Jinak pojedu s igelitkama. V Argentině totiž v rámci ekologie nedostanete igelitku, ale pokud potřebujete při nákupu, musíte si jich koupit celou rulku za 4$ v počtu deset kusů. Mám tedy velkých igelitek, jako dealer z Národního podniku Igelitkárny Púchov.... a to se vyplatí. Tak dobrou noc při výhledu na jezero a lunu přímo ze stanu.... dobrou!

La Paz
Antofagasta
Santiago
Temuco
Bariloche
Puerto Montt
Cochrane
Porvenir
Ushuaia
6 750 Km
Pavel už je v cíli a celkově našlapal

Copyright © 2012 Patagoniabike.cz